NOVÝ ROK, NOVÉ PROBLÉMY, NOVÁ NADĚJE?

Na začátku každého nového roku je tu jedna úžasná věc. Všichni se můžeme zamyslet nad minulostí, udělat pomyslnou tlustou čáru a začít pracovat na zlepšení svého já. Ve skutečnosti je začátek nového roku synonymem pro sebereflexi a zdokonalení. Při novoročním ohňostroji si snad každý položí otázku „jaké je moje předsevzetí pro tento rok?“. Jinými slovy - jaké prostředky použít ke zlepšení svého já.

Dle mého názoru je Luis Enrique přesně ten typ člověka, jenž nevěří v posedlost těchto novoročních předsevzetí. Ostřílený, motivovaný válečník posedlý fitness a tvrdou prací se myšlence předsevzetí raději vysměje a místo toho se s určitou mírou sarkasmu „stává dobrým manažerem“.  

Dva zápasy v lednu stačily k tomu, aby Lucho pocítil určitý druh tlaku, který naposled zažil snad v podobnou dobu před dvěma lety. Po porážce v prvním kole osmifinále Copy del Rey proti Bilbau Barcelona na poslední chvíli zachránila pouze remízu v ligovém utkání proti Villarealu, a to pouze díky neocenitelné levé noze Lionela Messiho. Barca nyní ztrácí 5 bodů na vedoucí Real Madrid, který má ještě zápas k dobru, a má tak vše ve svých rukou. Dokonce i vždy pragmatický Luis Enrique si musel všimnout, jak se jeho bohatství během jednoho roku tak jednoduše změnilo.

Pojďme přetočit čas do ledna 2016. Barca právě vyhrála MS klubů, byla na vrcholu ligové tabulky a vypadalo to, že všem uteče. Luis Suárez měl nejlepší střeleckou formu v životě, zatímco Neymar byl v období září - prosinec  pravděpodobně nejlepším hráčem světa ve vytváření a proměňování šancí. Třešničkou na dortu byly trable našeho odvěkého rivala v bílém, kterého jsem v El Clásicu zničili 4:0, který byl dokonce vyloučen z Copa del Rey a nakonec byl odvolán kouč Rafa Benitez.

Čas nám ukázal, že se vše může diametrálně změnit. Ale co je skutečný důvod této změny? Jak můžeme opět začít vyhrávat? Máme nějakou šanci vyhrát jednu z trofejí, nebo dokonce vysněný treble, který nám teď může znít jako hodně vzdálený sen?

Je mnoho různých důvodů, proč se role těchto dvou největších klubů obrátily o 180 stupňů, a jak nemám rád porovnávání hráčů a trenérů, pojďme se zaměřit pouze na záležitosti našeho týmu.

Bezprostřední a nejvýraznější znepokojení přináší Suárezův extrémní propad formy a neschopnost zakončit i ty nejslibnější šance. Vítěz zlaté kopačky z minulé sezóny, a pravděpodobně nejlepší hráč týmu, již jednoduše není tím rozhodujícím faktorem, který nás vedl v mnoha případech k vítězství. Nejedná se pouze o pokles v počtu gólů, či asistencí, Uruguayec je na hřišti takřka neviditelný a bohužel se to stává již standardem. V porovnání s loňskou sezónou, kdy Luis značnou mírou pomohl vyhrát Barce titul, je jeho pokles formy velmi bolestivý nejen pro tým, ale i pro trenéra.

A co více, Neymar neměl zrovna oslňující rok 2016, dokonce by se dalo říci, že byl nejslabším článkem MSN. Ať už to bylo únavou, nebo snížením jeho role poté, co se Messi vrátil po zranění na konci roku 2015, potýkajíc se s přijetím jeho autority ve hře. Zdá se ale, naštěstí pro všechny Culés, že se Neymar  pomalu začíná zvedat a navíc je ochotný nést na svých bedrech značnou porci odpovědnosti při tvorbě hry, když se týmu zrovna nedaří.

Posledního z trojice našich útočníků, Lionela Messiho, opravdu není možné kritizovat. Má momenty, kdy se zdá být úplně normálním fotbalistou, s jeho vlastními astronomickými standardy, ale vždy přijde s něčím unikátním a my jsme pouze svědky jeho magických schopností. Stejně jako v prvních třech zápasech nového roku, kdy svými volnými kopy v podstatě zachránil Barcu v Copa del Rey a v lize proti Villarealu zachránil bod v posledních minutách. Byl naším zachráncem již poněkolikáté v sezóně a tým bez něj zkrátka není ten samý. V žádném případě!

Vraťme se zpět do středu hřiště, kde v minulosti nikdo nemohl Barce konkurovat. Zde jsou vyhlídky pro Enriqueho daleko více znepokojující. Zranění Andrése Iniesty na konci roku 2015 znamenalo, že tým ztratil veškerou kreativitu a držení míče, které přinášel právě Iniesta. To přineslo více práce a starostí Sergio Busquetsovi. Z tohoto důvodu bylo stále obtížnější dostat míč až k trojici MSN. Ivan Rakitić je záložník s nesmírnými kvalitami, ale zkrátka nenabízí týmu tu samou jiskru jako El Illusionista. Navíc se vynořily zprávy o tom, že je Rakitić čím dál více spojován s přestupem do Manchesteru City, a tak těžko říci, co se momentálně odehrává v trenérově hlavě. Naši náhradní záložníci jsou stále dost mladí a nejsou zatím připraveni přijmout roli lídrů zálohy, zatímco Arda Turan nikdy nepodal v záloze takový výkon, jaký se od něj očekává a jaké předváděl před přestupem do Barcelony. A přiznejme si, že na křídle hraje s velkou chutí a o 150 % lépe, takže jako záložníka už ho s největší pravděpodobností na hřišti nikdy neuvidíme.

Ze všech tří částí týmu je, dle mého názoru, obrana snad tou nejzajímavější. Důvod pro to je takový, že během zápasu vypadá velmi pevně a neprostupně a najednou propustí gól zdánlivě odnikud. Gerard Piqué se vzadu jevil jako skála a stále pokračuje v tom, aby se jednou stal klubovým kapitánem, zatímco Samuel Umtiti je absolutní zjevení. Na druhé straně, Sergi Roberto a Jordi Alba (zejména) jsou poměrně slabí. Kombinace na pravé straně jednoduše není taková, kterou týmu dával Dani Alves. Jordi Alba, ač patřil k mým nejoblíbenějším hráčům, se stává velice nespolehlivým v jeho poziční hře, což se poté táhne s celou obrannou linií a bylo to dokázáno znovu a znovu, např. proti Athleticu Bilbao v CdR. Lucas Digne ukázal slibné výkony, ale Alba je pro Lucha stále volbou číslo jedna, i když se stává přítěží pro tým.

Jestliže v tomto okamžiku nepociťujete ani trochu všeobecného strachu a obavy, můžu s klidným svědomím říci, že jste Madridista. Naše vyhlídky se zdají ponuré a naše problémy bohaté. Existují nějaké důvody k optimismu? A pokud ano, jak hluboce jsou skryty mezi všemi těmi problémy?

V první řadě musíme dát Enriquemu prostor a šanci k tomu, aby ukázal, co s týmem umí, co z něj dokáže dostat a že je schopen situaci otočit v náš prospěch. Už se mu to jednou povedlo, pokud vezmeme v úvahu jeho premiérovou sezónu na lavičce Barcelony. Katastrofální lednový start vystřídalo období živého dominantního fotbalu, jenž vyřadil ze hry každý tým. Lucho nám vyhrál treble, ačkoli byl na pokraji vyhazovu, a jestli někdo může opět zvednout tento tým, je to právě on. Není to Pep Guardiola, ani Jose Mourinho, ale ani jimi být nemusí. Je nemožné vyřešit všechny problémy naráz, ale někdy ty nejjednodušší změny a úpravy mohou způsobit největší rozdíly ve výkonech i motivaci.

Pokud je řeč o motivaci, tým, vyjma některých géniů, byl obviněn z jeho nedostatku. Po výhře pěti titulů z minulé sezóny je nemůžeme úplně vinit, ale rozhodčí ve Španělsku dávají mužstvu jasné důvody k tomu, aby se semknul a bojoval jako tým každý zápas. První dva zápasy Barcelony v novém roce ukázaly až propastnou úroveň španělských sudích, jejich výkony byly otřesné. Hra v Bilbau byla prošpikována tolika nepřesnými rozhodnutími, že jsem se na to nemohl dívat až do konce a musel jsem přepnout program na něco, co mě alespoň trochu uklidnilo. Do dnešního dne byl pojem „Uefalona“ velmi frekventovaným, ale po hře v Bilbau můžu s klidným svědomím říci, že rozhodčí byl přinejmenším předpojatý proti Barceloně. Následující zápas na Villarealu přilil pouze olej do ohně. Všichni jsme si dobře vědomi sporných událostí a jejich výčet nemá smysl více specifikovat, ale navzdory ztraceným bodům má tým jasný důvod přikládat dalším zápasům větší důležitost a dát do nich své maximum. To, jak Gerard Piqué otevřeně vyzývá prezidenta La Ligy (a neblaze proslulého fanouška Realu Madrid v jednom) Javiera Tebase k rezignaci, jasně ukazuje, že tým nebere tyto křivdy na lehkou váhu a je ochoten bojovat zuby nehty za výsledky a za trofeje.

Pokud to stále není dost na to, abyste měli opět nějakou naději, pak mám ještě jedno eso v rukávu, které by mohlo změnit Váš názor. Už jsem se o něm zmínil, ale není možné ho opět nepřipomenout, když se mluví o slovu naděje. Lionel Messi, dámy a pánové, Mesiáš a náš zachránce v tolika případech v průběhu mnoha let. Letos už nás zachránil třikrát, má schopnost změnit jakýkoliv zápas a my můžeme pouze doufat, že tím inspiruje i celý tým, který se tak vrátí na vítěznou vlnu. Měli bychom být vděčni, že hraje za nás a jestli je někdo, kdo nás může dovést k titulům, je to tento malý muž s geniálním fotbalovým uměním. V Lea všichni věříme, a jakmile se mu vyhnou zranění a tým bude oddaný a motivovaný, stejně jako on, není zde důvod, proč bychom nemohli dosáhnout výsledků, po kterých všichni touží.

Pojďme se přestat porovnávat s naším madridským rivalem a na malou sekundu se soustřeďme na náš klub. Máme talent, máme kouče, který to už jednou dokázal, máme nepochybně nejlepší hráče této generace.  Nemůžu zde říci, jak zmíněné problémy budou vyřešeny, ale to jsem ani nechtěl. Je to na týmu, jak se k nim postaví. My, jako fanoušci, můžeme za nimi pouze stát, podporovat je a dát jim tolik šancí, kolik si jen zaslouží, aby výsledky opět přišly. A my víme, že přijdou. Ač to zní jako klišé, jsme nejlepší klub na světě, víc než jen klub, ať už vyhrajeme, nebo prohrajeme. Nepotřebujeme se porovnávat s žádným jiným soupeřem. Pojďme tedy náš tým podporovat, radovat se s ním, fandit. Právě tohle by mělo být naše novoroční předsevzetí, které by mohl Luis Enrique skutečně ocenit. Més que un club.

Rád bych čtenáře upozornil na to, že se nejedná o slova z mojí vlastní hlavy, ale pouze o překlad úvahy autora ze stránek www.totalbarca.com. Nicméně je to úvaha, s kterou se osobně velmi ztotožňuji a to je také důvod, proč jsem strávil tolik času nad tím, abych ji pro vás přeložil.

Spousta z vás si řekne, co to je za blbost, že jsme přece poslední zápas hráli na výbornou, ale skutečně je Las Palmas měřítkem k tomu, abychom mohli říci: „Ano, forma je zpět!“ a mohli se poplácat po ramenou? Jelikož článek byl napsán již minulý týden, tak si mnozí z vás možná i najdou různé asociace, které se odehrály během posledních dvou zápasů.

Za mě můžu říci snad jen, že já fandit nepřestanu. Věřím týmu, věřím trenérovi, věřím v tituly. Jsem Culé a tím i zůstanu. Visca el Barca!!!