PIQUE - DLOUHÝ PŘÍBĚH

Chystám se vám říct pár zákulisních informací. Každý člověk ví, že fotbalisté mají různé skupiny na WhatsApp. Já mám jednu pro mé přátele z domova, další pro mé přátele z Barcelony. Ale má oblíbená vás možná překvapí. Už dříve v této sezoně, když jsme vedli ligu asi o 8 nebo 9 bodů před Realem Madrid, jsem založil skupinu pro mé spoluhráče z národního týmu, kteří hrají za Barcelonu nebo za Real. 

Pokud byste soudili pouze podle toho, co píší média, řekli byste, že se nenávidíme. Ale ve skutečnosti spolu vycházíme skvěle. Píšeme si spolu a diskutujeme o taktice a fotbalové filozofii. Dokonce si píšeme i o knihách, které čteme....

...

... Ale ne, samozřejmě, dělám si srandu. Jediné, o čem v této skupině mluvíme je Barcelona a Real!

To je nejlepší. Jsme jako malé děti. A je pravda, že poslední dobou je to pro mě obzvlášť zábavné, protože máme na Real velký náskok. Takže jsem v mých reakcích velmi kreativní. Minulou sezonu, když Real vyhrával téměř vše, cítili se velmi dobře. Pokaždé, když jsme se potkali na tréninku národního týmu, mluvili hlouposti (mírný překlad, pozn. aut.)

Minulou sezonu postovali po každém vyhraném zápase fotku ze šatny - bez dresů. Pamatujete? Smáli se, zatínali svaly jako The Rock a psali věci jako #HalaMadrid a přidávali spoustu obrázků trofejí. V této sezoně se atmosféra trochu změnila. Jejich Instagramové účty jsou temné, pořád je to jen-získali jsme 3 body, musíme nadále tvrdě pracovat.

Tak jim vždy na WhatsAppu napíšu, "ale no tak, hoši, co tak vážně?". Poté ještě připíšu nějaké emoji-nejčastěji jednoho, který pláče a hned za to dalšího, který se směje. Dokonce jsem dal té skupině speciální jméno. Je nazvaná: CONGRATULATIONS!

S těmito lidmi můžu opravdu vtipkovat, protože jsou to mí bratři z národního týmu. Možná nenávidíme týmy toho druhého, ale všichni hrajeme za stejnou zemi, za stejný sen, a to je něco, na co jsem velmi hrdý. Od chvíle, kdy jsem byl malý chlapec sledující Luise Enriqueho, který měl dres celý od krve na Mistrovství světa v roce 1994, bylo mým snem hrát za národní tým. 

Jsem nesmírně hrdý, že můžu každé 4 roky nosit znak mé země na hrudi během Mistrovství světa. To možná některé lidi překvapí. Pokud se díváte na televizi v Madridu, řeknou vám o mně velmi odlišný příběh. Budou říkat, že jsem zrádce a chci roztrhat zemi, kvůli tomu, že podporuji lidi v Katalánsku v boji za nezávislost.

Ale já jsem nikdy neřekl, jak bych hlasoval. Nesnažím se být politikem a ovlivňovat lidi. Nezáleží na tom, čemu věřím. Jsem jen jeden názor z milionu. Ale čemu opravdu věřím je to, že 7 a půl milionu lidi z Katalánska má právo hlasovat o těchto věcech v mírových podmínkách. Tento problém je velmi komplikovaný a vyžaduje spoustu přemýšlení a mnoho debat. Jsem ve složité situaci, protože mým nejšťastnějším momentem v životě bylo, když jsem se Španělskem vyhrál Mistrovství světa, ale na druhou stanu jsem krví Katalánec. To je můj lid, mé dědictví, má země. A pokud 80% Katalánců chce mít právo volit, domnívám se, že by měli být vyslyšeni. A pokud se tento názor někomu z mých krajanů nelíbí, jsem naprosto klidný.

Je to vtipné, protože jsem si všiml, že někteří lidé v Americe začali hráčům NBA říkat, aby byli potichu a jen driblovali, když vyjadřují své názory na skutečné problémy ve společnosti.

Není to směšné?

A stejné to je i ve Španělsku. Říkají, "buď zticha a hraj fotbal. To je jediné, co umíš."

Omlouvám se, ale prostě nebudu jen mlčet a hrát fotbal. Protože to není vše, co umím. Fotbalisté ví mnohem více, než si většina lidí uvědomuje a já si myslím, že je důležité, abychom vyjádřili své názory. Fotbalisté jsou lidské bytosti a to je bohužel něco, co se v dnešním světě medií trochu ztrácí. V našich životech se dějí věci, o kterých lidé nemají ani ponětí. Samozřejmě, můžete si na internetu najít výsledky zápasů nebo přestupové spekulace, ale nemůžete si najít, jak se lidé cítí, co je motivuje nebo čeho se obávají. 

Dovolte mi dát vám pár příkladů z mého života.

Pokud se ohlédnu za posledních 10 let mé kariéry, vyhrál jsem Mistrovství světa, Ligu mistrů, La Ligu, špěnalský pohár... Vyhrál jsem vlastně všechno, jak rád připomínám mým kamarádům z Realu Madrid.

Ale před 10 lety jsem byl téměř v p****i. Můj život mohl být zcela odlišný, kdyby nebyl Sir Alex Ferguson.

Do Manchesteru jsem přišel jako chlapec a odcházel jsem jako muž. Bylo to pro mě šílené, protože jsem nikdy nebyl tak daleko od domova. Svých prvních 17 let života jsem strávil ve Španělsku a v barcelonské akademii a bylo to spíše jako bych hrál za školní tým. Všechny jsem tam znal, byl jsem blízko své rodině. Takže pro mě byl fotbal jen zábava. Absolutně jsem nechápal obchodní stránku věci. Pak jsem odešel do United a upřímně, byl to obrovský šok.

Při jednom z mých prvních zápasů na Old Trafford jsme seděli v šatně, připraveni na zápas a já byl velmi nervózní. Jen si to představte-18letý chlapec, který si obléká ponožky a hned vedle sedí Ruud van Nistelrooy, Ryan Giggs a Rio Ferdinand. Tak jsem si říkal-jen dělej svou práci a snaž se moc neprojevovat.

Takže si tak sedíme a čekáme, až přijde trenér něco nám říct. Seděl jsem přesně vedle Roye Keanea. Šatna je tak malá, že se téměř dotýkáme nohami. Není tam vůbec žádný prostor. Je hrobové ticho. A náhle, slyšíte vibraci. Velmi potichu.

Bzzzzz....

......... Bzzzzzz.

Roy se rozhlíží po místnosti.

Bzzzzz....

Oh, k***a.

Uvědomuji si, že jsem to já. Můj telefon. Nechal jsem si zapnuté vibrace a telefon mám v kapse v kalhotách, které jsou v tašce přímo nad Royovou hlavou.

Roy neví, odkud ten zvuk přichází. Rozhlíží se po místnosti jako maniak. Sleduje očima celou šatnu a snaží se zjistit, odkud ten zvuk vychází. Vypadá jako Jack Nicholson ve filmu Osvícení, když vybouchne. V tu chvíli řval na celou šatnu, "Čí to je telefon?"

Ticho. Tak se zeptá znovu. Ticho. Zeptá se potřetí. A sprostými slovy nešetří. 

Nakonec jsem se ozval, jako malý chlapec. Velmi tiše jsem řekl: "Moc se omlouvám. Je můj."

Roy mě objal kolem ramen, zasmál se a řekl mi, že se nemusím bát. 

...

Ale ne samozřejmě, dělám si srandu. Byl celý bez sebe. Řval přede všemi. Bylo to strašné. Nic takového jsem nezažil. Ale byla to dobrá lekce.

Teď v roce 2018 je všechno jinak. Všechny ty děti jsou na iPhonech před každým zápasem. Ale předtím, v roce 2006? Byl to úplně jiný svět. Nemohli jste to udělat. A už vůbec ne v United. Ne v Royově šatně. To je jedna z tisíce chyb, které jsem v United udělal.

Nebyl to jen fotbal, co bylo tak těžké. Byl to jazyk, kultura a také ta samota. To byla asi ta vůbec nejhorší věc. Být v sedmnácti tak daleko od rodiny, obklopený dospělými muži, legendami, mít za trenéra Sira Alexe.... bylo to velmi těžké. Občas se lidé ptají, proč mladí talentovaní hráči nedokáží prorazit v zahraničí. Mohu vás ujistit, že to většinou nemá nic společného s jejich technikou ani kvalitou. Vždy je to mnohem více než to, co vidíte. 

Během prvních dvou let v Anglii byla spousta dnů, kdy byla tma už odpoledne po tréninku a já byl doma sám. Bylo to depresivní. Pak mi volala máma a já jsem jí samozřejmě lhal a říkal jsem, že je všechno skvělé. Ale nebylo to tak. Bylo to šílené. Chtěl jsem skončit a vrátit se zpátky do Španělska. A pamatuji si, že tou dobu můj táta vždy říkal něco, co pro mě bylo velmi důležité.

Stěžoval jsem si. "Já nevím tati. Trenér mi nevěří. Ti kluci jsou tak silní. Jsem ubohý."

A on řekl: "No, víš co? Možná, že dnešek byl špatný. Ale slunce vyjde zítra zase znovu, ne?"

Nevím proč, ale cítím jsem se potom lépe. Díky tomu jsem pokračoval. A byl jsem velmi šťastný, protože i když jsem byl naivní, Sir Alex se ke mně choval od prvního dne skvěle. Nejlepší trenéři mají vždy tuto vlastnost-dokonce i když nehrajete a jsou na vás opravdu tvrdí-dokáží, abyste uvěřili tomu, že ve vás věří. Sir Alex byl pro mě jako druhý otec. Byl přísný, ale dal mi šanci.

V roce 2007, po dvou letech v Anglii, mi řekl, že budu hrát zhruba 25 zápasů v sezoně. Všechno začalo skvěle, začal jsem pomalu hrát vedle Ria. A poté, v listopadu, jsme jeli hrát do Boltonu. 

Shit.

Stále vidím, jak se ten balon vznáší ve vzduchu.

Bylo to jednoduché. Měl jsem bránit Anelku. Bolton centroval míč do vápna a mě napadlo, že budu agresivní. Vyskočil jsem, abych odhlavičkoval ten centr pryč. A minul jsem. Bylo to jako noční můra. Ten míč prostě jen plachtil dál. Byl to ten žluto-fialový míč. Pamatujete? Vznášel se nad mou hlavou jako balon.

Dopadl jsem na zem a otočil se. Byl to horor, Anelka zpracoval balon a dal gól. Ten zápas jsme prohráli 1:0 a byla to má chyba. Když jste mladý obránce a uděláte takovou chybu, trenér už vám jednoduše nemůže věřit. Ani pokud by chtěl, nemůže. Vlastně bych mohl říct, že v tu chvíli, kdy Anelka zpracoval balon, jsem ztratil důvěru Sira Alexe a pravděpodobně i většiny fanoušků United.

Sir Alex mi slíbil 25 zápasů za sezonu, skončil jsem s číslem 12. Bylo to pravdu těžké období. Ta chyba vypadala jako konec mé kariéry. Nakonec z toho byl nový začátek, ale jen díky tomu, co pro mě udělal Sir Alex. Na konci sezony mi můj agent řekl, že se o mě zajímá Barcelona a chce mě přivézt zpět. Nebudu vám lhát, nemohl jsem tomu uvěřit.  Má přesná slova k němu byla: "To nedává smysl. V United nehraji, tak proč by mě chtěli?"

A on odpověděl: "No, protože tě znají. Věří ti."

Samozřejmě, že jsem byl nadšený. Chtěl jsem zpátky domů. Ale věděl jsem, že mě čeká velmi složitý rozhovor se Sirem Alexem. Neměl jsem ve smlouvě žádnou výkupní klauzuli a United si tak mohli nastavit jakoukoli cenu, takže jsem ho musel přesvědčit. Byl to jeden z nejtěžších rozhovorů v mém životě, protože se o mě tak výborně staral. Ale vešel jsem do jeho kanceláře a byl jsem upřímný. "Vyslechněte mě. Myslím, že jsem ztratil Vaši důvěru. Barcelona je můj domov. Chtěl bych se vrátit. Doufám, že mě necháte odejít," řekl jsem.

Mluvili jsme spolu opravdu dlouho, ale řekl, že jsem byl upřímný a rozhodl se mě na konci sezony pustit.

Ale to není konec našeho příběhu. Fotbal je někdy velmi složitý. Ke konci sezony, na koho myslíte, že jsme narazili v semifinále Ligy mistrů? Samozřejmě, na Barcelonu. Nebyla žádná reálná šance, že bych mohl hrát. Byl jsem třetí možností na stopera. Ale chvíli před prvním zápasem na Camp Nou se Nemanja Vidič zranil. Najednou jsem měl hrát před 90 tisíci diváky, proti klubu mého dětství. Byl jsem nadšený, šokovaný, nervózní... všechno.

Před zápasem jsme měli obvyklý dvouhodinový odpočinek na hotelu. Samozřejmě, že jsem nemohl spát. Když v tom někdo zaklepal na mé dveře... byl to Sir Alex.

Věděl jsem, že se něco děje, protože nikdy nechodil za hráči před zápasem. Otevřel jsem dveře a on řekl, "Gerarde, s lítostí ti říkám, že tě dnes nemůžu nechat hrát. Dohoda je skoro uzavřena. Pokud tě nechám hrát, a ty odehraješ špatný zápas, řeknou, že to bylo proto, že přestupuješ do Barcelony. Takže tě nemohu nasadit. Jen chci, abys věděl proč."

Pravda je, že jsem z toho byl docela zničený. I když jsem se chtěl vrátit domů, byl jsem nachystaný dát do toho zápasu vše. Bylo mým snem hrát na Camp Nou Ligu mistrů. Strašně to bolelo. Ale s odstupem času vím, že Sir Alex udělal správné rozhodnutí. Všechno dopadlo nejlépe, jak mohlo-pro všechny. Na Camp Nou jsme uhráli remízu 0:0 a poté jsme Barcelonu vyřadili. Vyhráli jsme ligu i Ligu mistrů a já jsem se tak mohl vrátit domů za příznivých okolností. 

Díky trenérovi jsem zažil ty nejvzácnější chvíle ve fotbale. Odešel jsem nejlepším způsobem. V té době to možná vůbec nevypadalo, ale ta chyba v Boltonu byla nejlepší věc, která se mi v životě mohla stát. Nakonec za mě Barcelona zaplatila pouze 5 milionů dolarů. Přišel jsem jako čtvrtý stoper. Nikdo ode mě moc neočekával. Ale díky fotbalovému mozku Pepa Guardioly a toho, že mi věřil, hrál jsem po boku Carlese Puyola. Carles mě vzal pod svá křídla a měl na mě obrovský vliv. Naučil jsem se od něj opravdu hodně a vytvořili jsme přátelství, které se přeneslo i do národního týmu.

Kdybyste mi řekli, že dva roky poté, co se vrátím do Barcelony, budu stát vedle Puyola a zvedat trofej na Mistrovství světa, myslel bych si, že jste úplně šílení. Ale fotbal je někdy opravdu zábavný a přesně tohle se stalo. Vše se změnilo tak rychle. A to mě donutilo přemýšlet o osudu. Pokud bych tu chybu proti Boltonu neudělal, bylo by to vše takto? Kdyby se Sir Alex rozhodl nechat si mě i další sezonu, aby za mě dostal více peněz, co by se stalo?

V životě fotbalisty je tolik věcí, které lidé nevidí. A to je důvod, proč tohle píšu. A také důvod, proč vám musím říct další rychlý příběh... Protože, jak říkám, fotbal je velmi složitý. Není to jako film. Když mi bylo 24, byl jsem na vrcholu. Vyhrál jsem vše-ligu, Ligu mistrů, Mistrovství světa. Hrál jsem pod geniálním trenérem Guardiolou, který mi věřil od chvíle, kdy jsem přišel. Hrál jsem za tým, který jsem miloval od dětství. Všechno bylo perfektní.

A pak najednou...

Zažil jsem nejhorší kariéru v životě. Zdálo se, že se všechno rozpadne v roce 2012. Nevím proč. Možná proto, že jsem ztratil strach, který mě přivedl na tuhle úroveň. Ale ať to bylo cokoli, začal jsem o sobě pochybovat. V průběhu sezony ve mě Pep ztrácel důvěru. První tři sezony jsme měli úžasný vztah. Pepa budu vždy jako trenéra uctívat. Ale pravdou je, že to bylo opravdu těžké období. Chtěl, aby všichni jeho hráči byli posedlí fotbalem 24 hodin denně. V tom okamžiku jsem to nechápal. Nevěřil jsem tomuto přístupu. Pep už mi dále nevěřil a rozhodujícím okamžikem se zdálo být, když mě nepostavil do zápasu proti Realu Madrid. To mě zničilo.

Začal jsem přemýšlet-Je to tak? Je ten sen hrát za Barcelonu pryč? Může to odejít tak rychle?

A poté, ve druhém zápase Ligy mistrů proti Chelsea se stalo něco šíleného. Další rána osudu. První zápas na Stamford Bridge jsme prohráli 1:0. Nehrál jsem. Pep mě nasadil do druhého zápasu, aby otočil výsledek, ale popravdě, nemůžu vám z toho zápasu nic říct. 

Na začátku zápasu mě Victor Valdés při výskoku nešťastně trefil. Byl jsem úplně mimo. Když jsem se postavil, nějak jsem dokázal hrát, běhal jsem asi 10 minut, ale vůbec nic si nepamatuji. Lékař si nakonec všiml, že nejsem úplně v pořádku, takže mě zavolal, dali mě na nosítka a odvezli do nemocnice. 

Vzbudil jsem se další den a nic jsem si nepamatoval. Ani jsem nevěděl, kdo vyhrál. Byl jsem úplně mimo. Ukázalo se, že zápas skončil 2:2 a my jsme vypadli. O pár dní později Pep ohlásil svůj odchod z Barcelony. Vypadalo to, že jedna éra se blíží ke konci a myslel jsem, že nadešel i můj čas.

Ta sezona mě donutila přemýšlet o mé kariéře i o životě. Byl to budíček. Když jsme hráli o všechno, Pep mi nevěřil. A když mi dal konečně šanci, skončil jsem takto. Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych se druhý den vzbudil a zjistil, že jsme postoupili. Několik týdnů jsem byl mimo hru, takže jsem rozhodně nemohl hrát ve finále. Třeba bychom Ligu mistrů vyhráli. Možná by se Pep rozhodl v Barceloně zůstat. Možná by ve mě už nikdy nezískal důvěru. Možná už bych byl v jiném klubu. Místo toho přišel další sezonu Tito Vilanova a já jsem dostal šanci znovu získat své místo. 

V kariéře nastane spousta momentů, kdy začnete přemýšlet o osudu a o tom, co vše jste mohli udělat jinak. Ale to není to, co čteme v titulcích článků. Věci se zdají jednoduché. Ale v reálném životě se ty nejzajímavější věci dějí pod povrchem. Dám vám příklad. Lidé se mě často ptají, jaké to je hrát tolik let po boku Messiho. Pokud bych to měl říct jednou větou, řekl bych, že je mimozemšťan. 

Není z této planety.

Je to jediný hráč, kterého si pamatuji od prvního momentu-když nám bylo 13 a a já jsem se sám sebe ptal, odkud to dítě pochází. Že to není člověk. Je to vrah. Nejlepší hráč, jakého jsem kdy viděl. Ale víte, není to o způsobu, jak útočí. Když se mě někdo zeptá, jaká je nejvíce neuvěřitelná věc, kterou Leo umí, očekávají, že řeknu něco o tom, jak dokáže obejít tři hráče. A věřte, že mám spoustu takových příběhů. 

Ale pro mě je důvodem toho, že je z jiné planety způsob, jakým se pohybuje bez míče. Možná to nevidíte v televizi, ale já to na hřišti vidím. Museli byste vidět jeho obličej, když běží k obránci, aby získal míč. Má v oku pohled, který jsem neviděl u nikoho jiného. To je to, co ho dělá tak skvělým. Nezajímá se o podívanou. Je posedlý tím získat míč. 

Možná to není skvělý nadpis. Ale pokud mám mluvit o opravdovém kouzlu Lionela Messiho, je to něco, co neuvidíte na YouTube. Je to o výrazu v jeho očích. Jeho velikost by se dala popsat 5000 slovy. A ani to by možná nestačilo na to, abych to vysvětlil. Možná jindy!

A to mě přináší zpátky na začátek. Čím jsem starší a více se připravuji na poslední Mistrovství světa, přemýšlím o mém místě v životě. Přemýšlím, jak jsem se sem dostal a čeho chci ještě dosáhnout.

Jedním z mých cílů je nikdy nemlčet. Jako sportovec věřím, že bychom měli využít našeho dosahu a spojit se s lidmi. Pomoct jim dostat se více do našich myslí. Myslím, že je to potřeba více než kdy dříve. Pokud se díváte na televizi v Madridu, budou vám říkat, že každý v Barceloně chce tuto zemi zničit.

Pokud se díváte na televizi v Barceloně, budou vám říkat, že všichni v Madridu se nás snaží utlačovat. 

Podle televize je každý špatný.

Řeknou, že národní tým je v této formě kvůli politické situaci. Ale pravdou je, že my téměř nikdy nemluvíme o politice. Jsem příliš zaneprázdněný tím, říkat hráčům Realu, kde se v lize nachází a oni jsou příliš zaneprázdnění mluvit o rozhodnutí rozhodčích.

Jsem fotbalistou více než půlku svého života. Je mi 31 let. Říkal jsem, že půjdu do důchodu v 30. A upřímně, víte co mě drží? Zážitky, které mám ze šatny. Poznal jsem nejlepší fotbalisty jako Messiho, Puyola, Neymara, Roye Keanea (i když mě málem zabil).

Fotbal je vlastně dlouhá cesta. Vyhráváš. Prohráváš. Trápíš se. Děláš chyby. Brečíš, směješ se. Děláš hlouposti, abys zabil čas. Možná jste ty a tví spoluhráči zapálili motorku asistentovi trenéra (předtím jste mu koupili zcela novou, samozřejmě... Tento příběh si nechám na jindy!!)

Doufejme, že vyrostete z chlapce v muže. To je to, co dělá sport krásným. Alespoň pro mě. Je to dlouhý příběh.