Pau Cubarsí: „Real Madrid bude chtít odvetu. Já ale necítím tlak.“

Pau Cubarsí se vracel k autu svých rodičů, když mu řekli, že mu musí něco oznámit. Psal se rok 2018, bylo mu jedenáct let a právě dohrál víkendový zápas za mládežnický tým Girony.

„Pamatuju si to naprosto jasně, jako by to bylo včera,“ vzpomíná dnes Cubarsí v exkluzivním rozhovoru pro The Athletic.

„Byli jsme v Lloret de Mar, kde jsem hrál svůj zápas. Nasedli jsme do auta, abychom jeli domů. Řekli, že mi chtějí něco sdělit, ale nevěděli jak. Byli opatrní a zdrženliví, ale nakonec to z nich vypadlo: Barcelona mě sledovala a chtěla, abych podepsal.

Začal jsem křičet radostí, doslova jsem v autě kopal nohama do vzduchu, připoutaný bezpečnostním pásem. Když jsme dorazili domů, vyskočil jsem ze sedadla a rozběhl se.

Vůbec jsem nečekal, že se mi ozve Barça. Hrát za Gironu pro mě bylo už samo o sobě obrovské. V Katalánsku jsou Espanyol, Girona a další dobré kluby, ale pokud jste fanouškem Barçy, neexistuje větší sen.“

O sedm let později je z Cubarsího, nyní osmnáctiletého, stabilní člen prvního týmu Barcelony. Od svého debutu v lednu 2024, kdy mu bylo teprve šestnáct, se stal klíčovou postavou v obraně a mnozí ho považují za jednoho z nejlepších stoperů v Evropě.

Má na kontě osm startů za Španělsko, 89 za Barcelonu a v neděli ho čeká už šesté El Clásico proti Realu Madrid. Říká, že „chtějí odvetu“, poté co Barcelona minulou sezónu porazila svého největšího rivala čtyřikrát a získala domácí treble. Ale jemu to nevadí — Cubarsí je možná nejklidnější hráč široko daleko.

To všechno má hodně společného s místem, kde vyrůstal, s tím, jak byl vychován, a s trenéry, kteří ho formovali v úžasné mládežnické akademii La Masia. V úterním vítězství 6:1 nad Olympiakosem v Lize mistrů bylo v základní sestavě hned sedm odchovanců akademie — včetně Cubarsího.

Tento týden jsme se s ním setkali k dlouhému rozhovoru v tréninkovém centru Barcelony.

Co je těžší — tvoje univerzitní zkoušky, nebo bránit Kyliana Mbappého?

Haha, rozhodně je těžší čelit Mbappému, protože nikdy nevíš, kterou cestou se tě pokusí obejít — může udělat cokoli. U zkoušek, když se trochu připravíš, mělo by to být v pohodě. Dělal jsem je minulý rok v létě a dopadlo to dobře. Moje nejlepší známka byla z filozofie, protože se tam můžeš víc spolehnout na to, co sis sám nastudoval, a méně na to, co se učí ve třídě,  na některé hodiny jsem totiž kvůli fotbalu nemohl chodit.

Studuju, ale ne na univerzitě. Dělám kurz v oboru podnikový management. Dva dny v týdnu. Moje nejhorší známka byla z angličtiny nebo ze španělštiny, už si nevzpomínám! Ale všechno je v pohodě.

Jak bys popsal své rodné město, Estanyol, někomu, kdo ho nezná?

Je to velmi venkovské místo. Všechny domy jsou staré chalupy, obklopené zvířaty a přírodou. Nemá vlastní radnici, ani fotbalový tým nebo hřiště. Je tam naprostý klid, člověk si tam dokonale odpočine. Myslím, že právě to mi dalo tu vnitřní vyrovnanost, kterou mám — jak v osobním životě, tak na hřišti.

Když jsem tam, mým jediným cílem je strávit hezký čas s rodinou a nejbližšími přáteli. Žádné jiné starosti nebo rozptylování. Když hraju fotbal, mám ten samý pocit.

Moje rodina tam vlastní truhlářskou dílnu už po několik generací. Dřív jsem občas pomáhal tátovi v dílně.

Začátek tvé fotbalové cesty byl nedaleko tvého rodného města, ve Vilablareix, že?

Ano, Vilablareix byl nejbližší klub od našeho domova. Tehdy pro mě hraní fotbalu bylo v podstatě to jediné, co jsem chtěl dělat. Když mi bylo osm, přestoupil jsem do Girony a už to jsem bral jako velký krok vpřed. Pamatuju si, jak jsme hráli proti Barçe na některých turnajích — a jak obrovský okamžik to pro mě byl.

Lamine Yamal a Marc Bernal tam tehdy taky byli, takže ti můžu říct, že už tehdy byli opravdu skvělí! Jakmile jsem se k nim připojil v La Masii, hned jsme na ty zápasy společně vzpomínali.

V mém prvním roce v Barceloně pro mě klub posílal taxi, které mě třikrát týdně vozilo na trénink a zpět. Barça má v Katalánsku vlastní síť taxíků. Končil jsem ve škole v 16:30, šel jsem k prarodičům a taxi mě tam vyzvedlo a cestou nabíralo i další děti.

Na cestě zpět jsem jedl večeři v autě a domů jsem dorazil kolem půl jedenácté večer. Po čtyřech letech takového režimu jsem se přestěhoval přímo do La Masie.

To nebývá u dětí z Katalánska obvyklé. V La Masii většinou bydlí kluci z větší dálky, že?

Stalo se to proto, že jsem byl povýšen do týmu do 19 let, i když mi bylo teprve 15. V té kategorii už jsou hráči v podstatě profesionálové a trénují každé ráno, takže by pro mě bylo těžké to jinak skloubit.

Barcelona mi nabídla možnost přestěhovat se přímo tam, abych mohl trénovat dopoledne a odpoledne chodit do školy, prostě mít lepší režim a podmínky.

Co dělá učení v La Masii tak výjimečným?

Všichni trenéři se hodně zaměřují na výuku drobných detailů — ukazují ti, jak velký rozdíl mohou ve hře znamenat. Pro mě bylo velmi důležité naučit se lépe „skrývat“ přihrávky, protože soupeř neustále sleduje, kam a jak přihráváš míč. Jde o to, abys neprozrazoval informace, a přitom dělal věci správně.

Snažíš se to skrýt postavením těla, tím, že se příliš nedíváš směrem, kam chceš přihrát. Tím dáš spoluhráči víc času na jeho akci a vznikne tím řetězová reakce, která ovlivní celou hru týmu.

Často jsem zůstával po tréninku, abych zlepšoval to, co mi trenéři říkali. Věděl jsem, že právě tyto detaily mi umožní dostat se do fotbalové elity. Jsou to maličkosti, které si spousta lidí ani nevšimne, ale na nejvyšší úrovni právě ty rozhodují, jestli se tam udržíš, nebo ne. Za to musím všem svým trenérům poděkovat.

Bydlel jsi tam až do letošního léta. Jak vypadá tvůj každodenní život teď?

Teď žiju se svou sestrou v Barceloně, takže se s ní snažím trochu odpojit od fotbalu. Myslím, že je důležité umět vypnout. Díváme se na filmy nebo seriály, i když o víkendech se rád podívám i na velké zápasy v Premier League nebo La Lize.

Sociálním sítím moc pozornosti nevěnuju. Ve fotbalovém světě má každý potřebu sdílet svůj názor na to, co vidí — jak hraješ, co děláš nebo neděláš. Podle mě by se na to člověk neměl moc ohlížet. Pro mě je telefon spíš prostředek, jak si zkrátit čas a podívat se na něco, co mě zajímá.

Když bydlím se sestrou, mám větší volnost odpočívat doma na gauči, ale zároveň jsem blíž rodině. Nakonec jsem s ní všechny ty roky nemohl žít a moc jsme se ani nevídali. Teď doháníme ten čas, který jsme spolu ztratili.

Čas ve fotbale letí strašně rychle, ale když se ohlédnu zpět, dávám velký kredit své rodině za to, jak se o mě starali. Právě oni mi předali všechny hodnoty, které mám. Naučili mě být tím, kým jsem dnes, a všechno, co se mi teď děje, je díky nim.

Máš nějaký koníček nebo zájem, o kterém možná nevíme?

Když jsem byl mladší, na začátku svého působení v Barçe, hodně jsem se začal zajímat o basketbal. Mám rád NBA. Snažím se dívat na zápasy v neděli, pokud zrovna nemáme svůj vlastní zápas, protože tu začínají kolem půl desáté večer.

Fandit NBA jsem začal kvůli Golden State Warriors v době, kdy Stephen Curry a Kevin Durant vyhrávali tituly. Ale teď mám rád i Milwaukee Bucks, hlavně kvůli Giannisi Antetokounmpovi, to je můj oblíbený hráč.

Vím, že tento týden začala základní část sezóny, tak se zkusím co nejdřív podívat na celý zápas. Vím, že někteří spoluhráči se taky snaží zůstat vzhůru, aby je mohli sledovat… ale jména prozrazovat nebudu!

Říkal jsi už mnohokrát, že na hřišti necítíš tlak. Ale určitě jsi ho musel cítit, když jsi poprvé vstoupil do šatny Barcelony, ne?

Neřekl bych, že to byl tlak, spíš takový rozpačitý pocit — sedíš tam jako ten nový kluk, máš pocit, že se na tebe všichni dívají a přemýšlejí, kdo vlastně jsi. Držel jsem se trochu v koutě, snažil se moc nevyčnívat a neobtěžovat ostatní, a jen odpočítával chvíle, kdy už konečně půjdeme na hřiště.

Dneska nám hodně pomáhá to, že nás v týmu tolik prošlo mládežnickou akademií a že jsme všichni poměrně mladí. Drží nás to pohromadě a dělá z nás jednu velkou rodinu.

Můj debut v Salamance (v Copa del Rey v lednu 2024) je moment, který si budu pamatovat navždy. Ani jsem nevěděl, jestli vůbec budu hrát, protože mi nikdo nic neřekl. V polovině zápasu mi trenéři řekli, ať se rychle rozcvičím, že jdu na hřiště. Neměl jsem ani čas přemýšlet o tom, jestli cítím tlak, nebo ne.

Oblékl jsem si štulpny, trochu se proběhl a šel jsem hrát. A hned potom přišel další zápas, těsně před mými sedmnáctými narozeninami debut v La Lize proti Realu Betis. Byl to úžasný zážitek a jsem Xavimu moc vděčný, že mi dal tu příležitost.

Který hráč tě za ty dva a půl roku nejvíc překvapil?

Řekl bych, že bych si přál sdílet šatnu s (Lionelem) Messim. To by bylo něco neuvěřitelného. Teď si ho užívají ve Spojených státech. Ale z těch současných bych řekl hlavně Pedri.

Kdo je tvůj nejlepší kamarád v kabině?

Je jich víc, ale řekl bych (Marc) Bernal, protože s ním sdílím šatnu už od svého příchodu. Taky Lamine (Yamal)… Gavi, prostě všichni mladí hráči.

A kdo je ten nejotravnější?

Nikdo tam otravný není (usměje se). Všichni jsme dost klidní, ale zároveň se rádi bavíme.

Čekali jsme, že řekneš, že je otravné pořád trénovat proti Yamalovi, protože jsme se tě chtěli zeptat… Řekni nám něco, co o Lamine Yamalovi nevíme.

Nepřekvapuje mě, co dokáže, protože o Lamineovi už vím všechno. V poslední době lidé teprve začínají vidět, čeho je schopný, ale můžu říct, že má ještě spoustu věcí schovaných v rukávu a že svět teprve pořádně ohromí.

Byl to ten typ kluka, o kterém si hned řekneš: „Když tenhle kluk půjde správnou cestou, dostane se až úplně nahoru.“ Všechna ta léta tvrdě pracoval, aby se sem dostal. Prošel si tím společně se mnou, jak jsme se oba dostali až do prvního týmu — a mám z něj obrovskou radost.

Na koho dalšího bychom si teď měli v La Masii dávat pozor?

Řekl bych hlavně na kluky v mém věku, kteří teď hrají za Barça Atlètic a Juvenil A (tým do 19 let) — Quim Junyent, Juan Hernández, Dani Ávila.

Říkal jsi, že Carles Puyol je pro tebe vzorem. Vidíš se jednou jako kapitán?

Myslím, že ano. V mládežnických kategoriích jsem byl kapitánem několika týmů. Letos se musím zlepšit a víc se zaměřit na to, abych byl větším lídrem a pomáhal týmu. Dám do toho všechno. Vždycky je důležité dokazovat, co v tobě je, a dělat fanouškům radost našimi úspěchy. Ale kapitánská páska může být také jedním z cílů.

Jak vnímáš vysokou obrannou linii Hansiho Flicka z pohledu stopera?

Když ji vidíš zvenku, může se zdát trochu riskantní, že tam zůstává hodně prostoru. Ale zevnitř to tak přehnané nepůsobí. Věřím svým spoluhráčům, protože je to něco, co celý týden trénujeme. Sledujeme videa a rozbory, díky nimž jsme všichni na stejné vlně — máme stejnou představu o hře, a právě proto jsme úspěšní.

V neděli tě čeká Real Madrid na stadionu Santiago Bernabéu. Není děsivé hrát proti Kylianu Mbappému a Viníciusovi Juniorovi?

Minulý rok jsme ukázali, čeho jsme proti Madridu schopní. Porazili jsme je čtyřikrát a měli jsme pocit, že zápasy máme pod kontrolou. Letos je to nový zápas. Oni budou chtít odvetu, ale my musíme zůstat sami sebou, hrát tak, jak jsme hráli minulou sezónu, a věřit svému stylu.

Řekni nám, co je pro tebe nejdůležitější, když musíš bránit Mbappého.

Klíčové slovo je „pozornost“. Musíš být neustále pozorný ke všemu, co by mohl udělat, protože takoví hráči jsou naprosto nepředvídatelní a nikdy nevíš, odkud se objeví. Nikdy nevíš, kterou cestou se tě pokusí obejít — dokáže úplně cokoli.

Cítíš tlak jinak, když hraješ na Bernabéu?

Hrát El Clásico je jeden z nejdůležitějších zápasů na světě a víš, že ho sleduje celý svět. Je to důležité, ale ani tak necítím tlak v pravém slova smyslu. Na Bernabéu je jiná atmosféra, ale i tam je krásné hrát.

Dá se vůbec zvyknout na všechen ten hluk a pozornost kolem Barcelony?

Nemyslím si, že si na to člověk úplně zvykne, ale naučí se s tím žít — s tím, co se říká nebo neříká, když hraješ za tenhle klub. Protože hraješ i za nejlepší klub na světě, o kterém se mluví víc než o jakémkoli jiném. To zároveň znamená, že lidé o to víc sledují, co děláš a jak se ti daří.

Příští léto je mistrovství světa. Je to pro tebe cíl?

Každý fotbalista sní o tom, že vyhraje ty nejdůležitější trofeje — s klubem je to Liga mistrů, a s národním týmem hrát a vyhrát mistrovství Evropy a mistrovství světa. Je to něco naprosto výjimečného, co dokázalo jen velmi málo hráčů a bylo by to úžasné.