DEN, KDY BARCA BYLA NA POKRAJI SESTUPU

Za posledních 10 let skončila v ligové tabulce FC Barcelona pouze 1x hůře než druhá. Konkrétně to bylo v sezóně 2007/08, kdy se umístila třetí za Realem a Villarrealem. Skoro již za pamětníky lze považovat ty, kteří pamatují počátek tisíciletí a dvě čtvrtá místa a následně šesté v ročníku 2002/03. V současné době něco nepředstavitelného.

FC Barcelona společně s Realem Madrid a Athletic Club de Bilbao patří k týmům, které nikdy z LaLigy nesestoupily. Přesto historie datuje hned několik případů, kdy nechybělo mnoho a Katalánci se touto statistikou pyšnit nemohli.

V sezóně 1939/40 byli na konci ligy Blaugranas až na 9. příčce z 12 týmů. O 6 let dříve, v ročníku 1933/34, se umístila Barca na stejné pozici. Tehdy to ale bylo místo předposlední a jen díky tomu, že sestupoval pouze nejhorší celek, zůstala klubu prvoligová příslušnost. Tehdy na jaře 1934 ale reálně sestup nehrozil, jelikož Barcelona v lednu porazila svého konkurenta Arenas Getxo 4:0 a držela si bezpečný náskok 6 bodů (za výhru byly 2 body) prakticky většinu soutěže.

Největší nebezpeční sestupu se datuje do počátku roku 1942, kdy FC Barcelona po domácí porážce 1:2 s Athletic Club de Bilbao klesla na předposlední tehdy již sestupovou příčku 5 kol před koncem ligy.

Katalánce vedl na začátku této sezóny Ramón Guzmán, který tým převzal jako bývalý hráč Blaugranas ihned po ukončení své fotbalové kariéry. Důvěru mu dal prezident Enrique Pineyro, válečný hrdina, který byl do čela Barcelony zvolen, ačkoliv do té doby neviděl jediný její zápas. Přesto udělal mnoho důležitých kroků, když např. prosadil návrat hráčů, kteří ze Španělska a Barcy odešli kvůli občanské válce. Mezi fotbalisty, kteří se opět připojili k týmu, byl i Josep Escola, jeden z nejlepších střelců barcelonské historie či Domenec Balmanya.

Barceloně se ale výsledkově nedařilo a po půl roce byl Guzmán nahrazen Joanem Josepem Noguésem, dalším z bývalých hráčů klubu. Od začátku ledna však tým prohrál 6 zápasů z 7 a to včetně výsledku 0:2 doma s Realem Madrid, či 0:6 s Granadou. Bylo to temné období.

Dne 22. února 1942 přijel na Camp Nou celek z Bilbaa a v případě porážky mohla Barca klesnout na třináctou sestupovou pozici za Hercúles CF. Pouze Real Sociedad San Sebastian zůstával beznadějně poslední. Diváci na Les Corts neviděli pohledné utkání a co hůř, domácí celek  prohrál s Basky 1:2. jedinou branku domácích dal Bravo. Byla to nejen 7 porážka z 8 duelů v novém roce, ale hlavně 5 kol před koncem byl klub na pokraji odchodu do Segunda division.

O týden později na Les Corts zavítalo Atletico Madrid (tehdy Athletic Aviacion de Madrid), v té době nacházející se na druhé příčce ligové soutěže. Tentokrát ale hráči Blaugranas soupeře rozdrtili 5:1, když 4 branky dal Mariano Martín. V posledních 4 zápasech pak Barca získala dalších 5 bodů a v konečné tabulce měla o 2 více než Los Herculanos. Katalánský velkoklub se tedy zachránit dokázal.

Podivná sezóna ale neskončila. Ačkoliv na konci února se Blaugranas ocitli nejblíže sestupu ve své historii a o udržení mezi elitou bojovali do posledního kola, získali v tomto ročníku trofej Copa Generalisimo (dnešní Copa del Rey). Na cestě do finále přešli přes městského rivala Espanyol i přes mistrovskou Valencii (ta v lize skončila první před Realem a Atleticem).

Ve finále 21. června 1942 Barcu čekal Athletic Club de Bilbao, celek který jí o 4 měsíce dříve posílal po výhře 1:2 do nižší soutěže. Tentokrát ale Blaugranas v Madridu na stadionu Chamartin zvítězili 4:3, když se 2x trefili Mariano Martín a Josep Escola. Byla to navíc první trofej po konci občanské války.

Neobyčejnou sezónu 1941/42 završilo rozšíření kapacity stadionu Les Corts, neboť počet členů klubu vzrostl v tomto roce téměř o třetinu.