DEN, KDY O VÝHŘE BARCY ROZHODL GENERÁL FRANCO

„Bylo to složité období. Každou chvíli někoho zabili. Nyní se zdá, že je to hodně dávno, ale pamatuji si dobře to divné období, kdy skvělé časy byly smíšeny s takovými hroznými věcmi,“ vzpomíná Lionello Manfredonia, Říman, který vyrostl v hlavním městě a snil o střílení gólů zatímco mnozí jeho přátelé toužili změnit svět.

V 70. letech zažívala Itálie bouřlivé období rozmachu i revolucí. Ruku v ruce s tím se vynořil krajně levicový i krajně pravicový extrémizmus. Z temných zákoutích, kde se domlouvala politická rozhodnutí, se tyto skupiny dostaly na světlo a pravice plánovala vojenský převrat, kdyby se komunisté dostali k moci. Vypadalo to, jako by další den mělo dojít k válce.

Na podzim roku 1975 uspořádala krajní levice demonstrace proti diktatuře generála Franca ve Španělsku. A právě v této době měla do Říma přicestovat k úvodnímu duelu druhého kola Poháru UEFA FC Barcelona a sehrát zápas s Laziem.

V roce 1974 získala FC Barcelona s Johanem Cruyffem v sestavě ligový titul po 14 letech. Ve stejné sezóně se z premiérového triumfu v Serii A radovalo i Lazio Řím. Ve svých řadách mělo několik fotbalistů, kteří měli rádi střelné zbraně. Luciano Re Cecceoni zemřel v roce 1977, když chtěl vykrást klenotnictví. Majitel ho zastřelil. Útočník Giorgio Chinaglia např. na párty chodil s dvěma pistolemi za opaskem. A tak bychom mohli pokračovat. Byly to bláznivé časy. Uběhl rok a půl a oba kluby se měly utkat v evropském poháru. Vše ale bylo jinak.

Dne 27. září 1975 nechal generál Franco popravit 3 členy skupiny FRAP (radikální španělská antifrancová marxisticko-leninovská revoluční organizace – popis dle ara.cat) a 2 členy skupiny ETA. Tyto popravy způsobily vlnu demonstrací po celé Evropě proti režimu generála Franca, který sám nedlouho poté zemřel.

Když se blížil 22. říjen a tedy den prvního duelu mezi Laziem a Barcou, situace v hlavním městě Itálie byla velmi napjatá. Značná část veřejnosti požadovala, aby se zápas neodehrál. FC Barcelona byla vnímána jako španělský tým a bojkot utkání by byl způsob protestu proti Francově diktatuře.

„Můj otec čelil velkému tlaku z celého světa. Několik dní to bylo hodně těžké. Mnoho fanoušku chtělo naopak z politických důvodů hrát,“ vysvětluje Angelo, syn Umberta Lenziniho, prezidenta Lazia Řím v té době. Lenzini se narodil v Coloradu v USA, ale vrátil se do země svých rodičů. Fanoušci Lazia byli rozděleni na 2 skupiny. A obě byli dobře organizované. První byli krajně pravicově smýšlející, kteří chtěli hrát. Druzí levicový za podpory odborů naopak utkání odmítali.

Samotní hráči toužili čelit Johanu Cruyffovi. „Chtěli jsme hrát, Tlak byl ale obrovský a bylo řečeno, že komunisté by mohli umístit na stadionu bombu,“ vzpomíná Manfredonia. Zároveň v živé paměti byly nepokoje fanoušků Lazia v zápase s Ipswich Town a prezident Lenzini chtěl zabránit trestu od UEFA. V té době na tom navíc bylo Lazio velmi špatně po finanční stránce a případné sankce mohly pro klub znamenat bankrot.

„Chtěli se vyhnout trestu, nepřijít o peníze, udržet klub v poháru i sjednotit fanoušky. Nikdo ale nepomohl,“ kritizuje Angelo Lenzini. Mezitím FC Barcelona ve spolupráci se španělským velvyslanectvím v Římě a delegátem UEFA si rezervovala let a hotel v blízkosti Vatikánu. Uvažovalo se i o odehrání zápasu bez diváků.

K utkání nakonec vůbec nedošlo. Prezident Lenzini 19. října oznámil, že se souboj neodehraje. Levicové odbory ve vyjádření uvedly, že důvodem je solidarita s obětmi Francova režimu. Mimochodem 4 dny před tím byl generál Franco převezen do nemocnice, kde 20. listopadu zemřel.

UEFA rozhodla tak, jak se očekávalo. Zápas kontumačně 3:0 vyhrála FC Barcelona. Dne 5. listopadu se na Camp Nou před poloprázdnými tribunami odehrála odveta. Před zápasem obdržel Johan Cruyff Zlatý míč. Blaugranas zvítězili 4:0, když se prosadil Sotil, Cruyff, Neeskens a Fortes. „Byl to divný zápas. Mnozí ho ani nechtěli hrát,“ vzpomíná Manfredonia.

Z postupu se tedy radovali Katalánci, které následně v semifinále vyřadil pozdější vítěz Poháru UEFA Liverpool.