Iniesta: Génius, který psal dějiny Barcelony

První noc Andrése Iniesty v proslulé barcelonské akademii La Masia patřila k nejhorším v jeho životě.

Bylo mu teprve 12 let a celý dosavadní život prožil obklopený rodinou ve své malé vesnici Fuentealbilla (2 400 obyvatel, provincie Albacete). Teď byl najednou sám, stovky kilometrů od domova.

Plnil si sen, ale zkušenost na něm zanechala stopu. Iniesta říká, že tahle „traumatická“ změna si „vybrala svou daň“ a věří, že mohla sehrát roli v depresích, které později zažil na vrcholu kariéry, i když se pak „věci vrátily do normálu“.

Dnes, ve věku 41 let, bývalý záložník Barcelony a španělské reprezentace ukončil kariéru loni v říjnu. Když mluví o fotbale, stále používá přítomný čas, možná proto, že fotbalistou nepřestanete být nikdy, nebo možná proto, že se ještě úplně nesmířil s tím, že už nikdy nevkročí na hřiště.

„Myslím, že tu nostalgii budu cítit celý život,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro The Athletic. „Chybí mi to. Člověk si ale uvědomí, že fotbal nejsou jen těch devadesát minut na hřišti, ale že vyžaduje spoustu přípravy. A právě to vás nakonec vyčerpá.“

Tento podzim uplyne rok od začátku Iniestova nového života a zdá se, jako by mu klub jeho kariéry, Barcelona, vzdával poctu svými letošními výjezdy v Lize mistrů.

Začátkem tohoto měsíce sehráli bláznivou remízu 3:3 na stadionu Jana Breydela v Bruggách, na stejném místě, kde Iniesta v roce 2002 debutoval za Barcelonu jako osmnáctiletý.

Dnes zavítají na Stamford Bridge, stadion Chelsea, kde záložník vstřelil jeden z nejdůležitějších gólů své kariéry i v celé historii Barcelony — gól, který je poslal do finále Ligy mistrů 2009. Tam tehdejší tým vedený Pepem Guardiolou dokončil první treble v klubových dějinách.

Iniesta je nejvíce spojován s Guardiolovou Barcelonou a svými dlouholetými parťáky ze zálohy, Xavim a Sergiem Busquetsem. Vyhrál vše, co se na klubové i mezinárodní úrovni vyhrát dá, včetně devíti titulů La Ligy, šesti Cop del Rey, čtyřkrát Ligu mistrů s Barcelonou a také mistrovství světa 2010 a dvou evropských šampionátů se Španělskem.

V roce 2010 vstřelil v prodloužení proti Nizozemsku gól, který Španělsku zajistil nejcennější fotbalovou trofej, a zároveň doplnil pódium Zlatého míče po boku svých klubových spoluhráčů — vítěze Lionela Messiho a druhého Xaviho.

Před návratem Barcelony na Stamford Bridge usedl The Athletic s Iniestou, aby společně rozebrali jeho herní styl a některé z jeho nejpamátnějších gólů, přestože pro něj samotného to nikdy nebylo jen o střílení branek.

Iniesta se při zmínce o „croquetách“ neubrání úsměvu.

Jeho typická klička, při níž si přehazuje míč z jedné nohy na druhou, dostala tohle jméno proto, že její pohyb připomíná kroketu kutálející se na pánvi nebo po talíři.

Messi ji dříve používal, stejně jako Michael Laudrup, ale v moderním fotbale je to právě Iniesta, kdo je s tímto pohybem nejvíce spojován. Záložník měl talent dělat složité věci tak, aby vypadaly jednoduše. Když jste ho viděli na hřišti, bylo na jeho stylu hry něco hypnotického.

Odkud ji vlastně získal?

„Mými idoly byli Guardiola a Michael Laudrup,“ říká Iniesta. „Laudrupova klička, kterou prováděl neuvěřitelně krásně, mě inspirovala. Pak jsem ji začal zkoušet na tréninku, v zápasech, a nakonec se stala součástí mé hry. Bylo to něco, v čem jsem se cítil dobře a většinou se mi to dařilo.“

Než ve 12 letech zamířil do Barcelony, hrál Iniesta ve mládežnických týmech Albacete jako defenzivní záložník a v této roli pokračoval i v La Masii — roli, kterou v A-týmu plnil Guardiola.

Ve svých prvních startech za A-tým Barcelony pokračoval Iniesta na stejné pozici. Měl výjimečné čtení hry, ale fyzicky začínal být limitován tím, co moderní fotbal začal vyžadovat.

Když se člověk dívá na záznamy jeho debutu proti Bruggám, vyčnívá tím, že má vizi zkušeného hráče, ale nohy čtrnácti- či patnáctiletého kluka.

Proto se jeho pozice změnila, tehdejší trenér Barcelony Frank Rijkaard ho posunul na levé křídlo.

„Mně šlo hlavně o to hrát, ať už to bylo kdekoliv,“ říká Iniesta. „Nejpohodlněji jsem se vždy cítil jako ofenzivní záložník. Ale věřím, že fotbalové systémy souvisejí s tím, jak chápete hru a spoluhráče kolem sebe."

„V tom smyslu byly první roky velkou školou — střídal jsem pozice mnohem častěji. Naučilo mě to spoustě věcí, zejména tomu, co v určité roli musíte nebo naopak nesmíte dělat.

„Pak, jak čas plynul, jsem nejstabilněji zůstal právě na té ofenzivní záloze uprostřed, ale záleží na momentu, na zápase, na mnoha okolnostech.“

Skutečná stabilita přišla s Guardiolou po jeho povýšení k A-týmu v roce 2008. Ten postavil Iniestu doprostřed hřiště po bok Xaviho a Busquetse.

Vznikla jedna z nejlepších záložních linií v historii, i když tehdy v klubu panoval názor, že Xavi a Iniesta nemohou hrát spolu jako ofenzivní záložníci, protože by tým byl fyzicky nevyvážený. Dnes to zní naprosto absurdně.

Porozumění mezi Iniestou a Xavim působilo až telepaticky. Možná i proto, že Xavi také vyrůstal tím, že napodoboval Guardiolu. Dá se takové propojení natrénovat?

„Je to jako když žijete s někým jiným, čas vám umožní poznat ho mnohem lépe, znát jeho návyky, pohyby, to, v čem se cítí dobře a v čem ne,“ říká Iniesta. „A také to hodně záleží na inteligenci těch druhých.

„Xavi i Busi jsou jedni z nejlepších hráčů, kteří kdy existovali, takže je logické, že vzájemné porozumění bylo snazší.“

A jak se navzájem zlepšovali?

„Ve všem,“ říká Iniesta. „Když uděláte pohyb a víte, že vám ten druhý dá přihrávku přesně v ten správný moment, na perfektní místo. Třeba abyste vběhli do vápna a mohli jít jeden na jednoho s brankářem, všechny tyhle situace z vás dělají lepšího hráče.

„Ať už si o tom povídáte, nebo ne, byli jsme velmi inteligentní lidé - mentálně i vizuálně. Když přijdete do áčka jako mladý a sledujete, jak se Xavi pohybuje po hřišti, jak se staví, jak pracuje s míčem, všechny tyhle věci jsou součástí procesu učení.

„Probíhá to skoro bez toho, abyste si to uvědomovali, ale každý den to pozorujete. Učíte se neustále, je to celkové zlepšování. Když jste obklopený nejlepšími, sami se zlepšujete.“

Společně byli Xavi a Iniesta magičtí. Díky trojúhelníkovým kombinacím a rychlému myšlení posouvali míč neustále vpřed. Fungovali jako magnety, které se navzájem přitahují, jako by je spojovalo neviditelné vlákno. Částečně díky tomu, že během zápasů neustále sledovali hru kolem sebe.

„Hrát ve středu zálohy vás nutí být si vědom všeho kolem sebe,“ říká Iniesta. „Jste uprostřed, musíte vědět, co je před vámi, za vámi i po stranách. Záloha je motor nebo teploměr týmu.

„Považuji se za velmi racionálního člověka. Když někde jsem, od chvíle, kdy vstoupím dovnitř, vím, jak to tam vypadá, mám věci celkem pod kontrolou. A ve fotbale je to stejné. Neustále sleduju všechno, co se kolem děje.

„Fotbal je pohyb. Soupeř je v jednom okamžiku na určitém místě a o dvě vteřiny později je pryč. Ta intuice nebo vědomí toho, co se může stát, co je za vámi ještě předtím, než dostanete míč, vám dává ty cenné vteřiny navíc k rozhodnutí. Mít tohle pod kontrolou souvisí vždy i s osobností.“

Během těch slavných let Katalánců, až do Xaviho odchodu do katarského Al Saddu v roce 2015, se týmu přezdívalo „Barca malých“. Průměrná výška jejich hlavních hvězd — Iniesty, Xaviho a Messiho — byla totiž jen 170 centimetrů.

The Athletic se ptá, jak Iniesta a jeho spoluhráči dokázali proměnit výškový handicap ve svou výhodu.

„Nejdůležitější je rovnováha,“ říká Iniesta. „Ten tým i ta reprezentace neměly jen hráče vysoké 170 centimetrů a vážící 68 kilo. Bylo v tom mnohem víc.

„Musíte vědět, jaký typ hráče jste, kde jsou vaše silné a slabé stránky. Když proti vám stojí hráč vysoký 180 centimetrů, silný ve hře hlavou, pravděpodobně se budete snažit vyhýbat se soubojům ve vzduchu, nebo se lépe postavit, nebo se od něj držet dál, když máte přijmout přihrávku.

„Fotbal se z velké části redukuje na inteligenci — na to, co máte dělat a jak to máte dělat. Obránce bude mít jiné nástroje, jiný způsob, jak hru vnímat. Musíte najít způsob, jak co nejlépe uplatnit to, v čem jste nejlepší.“

„Šlo spíše o vnější pohled na to, kam se fotbal ubírá. Hodně se mluvilo o fyzické připravenosti a podobně. My jsme si zvolili určitý herní styl. Chtěli jsme stavět na našich silných stránkách, tam, kde jsme byli dobří, a dopadlo to dobře, protože jsme tomu způsobu hry, tomu typu fotbalisty věřili, a přineslo to výsledky, což vám dodá sebevědomí v tom, co děláte.“

Iniesta nedával mnoho gólů, za Barcelonu jich vstřelil 57 v 674 zápasech a za Španělsko 13 ve 131 utkáních, ale ty, které dal, byly ikonické.

„Nebyl jsem známý jako střelec z dálky,“ říká. „Ale moje nejznámější a nejzapamatovatelnější góly padly právě z prudkých střel. I když jsem jich moc nedal, jsem s těmi, které jsem dal, spokojený.“

V říjnu 2008, v kvalifikačním utkání na mistrovství světa 2010 proti Belgii, vstřelil Iniesta vyrovnávací gól poté, co Belgičané šli do vedení. Po chybě v obraně se míč dostal k Cescu Fàbregasovi. Ten přihrál Iniestovi, který naběhl do pokutového území soupeře, udělal na brankáře Stijna Stijnena „croketu“ mezi nohama a skóroval.

Když Iniesta ten gól znovu sleduje, usmívá se.

„Pro mě je to jeden z nejhezčích gólů, jaké jsem kdy dal,“ říká. „Byl krásný ve všech ohledech. Kvůli samotné akci, kvůli obtížnosti vyřešení té situace v tak malém prostoru. Prostrčil jsem brankáři míč mezi nohama, když vyběhl. Mělo to všechno.“

O šest měsíců později hrála Barcelona s Chelsea v semifinále Ligy mistrů. První zápas na Camp Nou skončil 0:0 a Barcelona na Stamford Bridge v 90. minutě prohrávala 0:1. Iniesta ve 93. minutě vstřelil gól, který Barcelonu díky pravidlu o venkovních gólech poslal do finále v Římě. V Barceloně se mu začalo říkat „Iniestazo“.

„Bylo to prakticky ztracené,“ vzpomíná Iniesta. „Pamatuju si, jak Dani (Alves) táhl míč po křídle. Byla to v podstatě poslední šance, kterou jsme měli. Vyběhl jsem dopředu, abych viděl, co se stane.

„Nebyl v tom žádný jasný plán. Jakmile jsem tam byl, postavil jsem se na hranici vápna pro případ, že by obrana odvrátila centr. Pamatuju si, jak se Leo snažil udělat si prostor ke střele, a hráči Chelsea k němu vystoupili a nechali ho za sebou. A pak ta střela — byla úžasná, míč šel přesně tam, kde mohl skončit. A to navíc proti Petru Čechovi, brankáři, který má skoro dva metry. Bylo skoro nemožné, aby ten míč prošel. Byl to šílený moment.“

A pak přišel ten gól ve finále mistrovství světa na stadionu Soccer City v Johannesburgu po 116 minutách bezbrankového boje.

„Bylo to jiné než proti Chelsea,“ říká. „Šli jsme do prodloužení, měli jsme šance skórovat, oni hráli v deseti. Ten gól měl přijít, ale zbývalo už jen pár minut do penalt. Cítil jsem se v tom utkání hodně silný a říkal jsem si: ‚Uf, musíme udělat všechno, abychom se penaltám vyhnuli.‘

„Vbíhal jsem do vápna, když byl (Fernando) Torres vlevo připravený nahrát. Když se míč dostal k Cescovi, postavil jsem se tak, abych mohl přihrávku převzít. Cesc je velmi rychlý, velmi inteligentní a tu přihrávku mi dal. Byl jsem trochu v záklonu a chtěl jsem míč spíš poslat křížem. Dopadlo to skvěle, že?“

Slavil tím, že si sundal dres a ukázal bílé triko s modrým nápisem, který vešel do historie: „Dani Jarque, vždy s námi“.

Jarque byl přítelem Iniesty, hráčem Espanyolu a bývalým mládežnickým reprezentantem Španělska. V srpnu 2009 náhle zemřel ve věku 26 let na srdeční zástavu v hotelu během předsezónního soustředění svého klubu. Iniesta už tehdy bojoval s psychickými problémy a snažil se se svou depresí vypořádat tak, že pokračoval v hraní a nedal fanouškům nic znát.

„Byl jsem prakticky na dně,“ říká Iniesta. „Začal jsem se zotavovat, když jsem se svěřil do rukou odborníků a s obrovskou péčí, tvrdou prací a překonáváním špatných, průměrných i dobrých momentů.

„Ze začátku pro mě bylo hrozně těžké projít běžným fotbalovým tréninkem. Bylo to velmi náročné, ale měl jsem v sobě odhodlání zkusit to, i kdyby jen trochu — jít na trénink. Chápal jsem, že ty minuty, těch deset minut, jsou zrnka písku, která sypete na tu pozitivní stranu vah pro dny, které přijdou. Naštěstí jsem s pomocí mnoha lidí dokázal tu dobu překonat. Byly to velmi těžké časy.“

Tři roky po příchodu do Barcelony, v roce 1999, vedl Iniesta jako kapitán tým ve finále mládežnického turnaje proti argentinskému Rosario Central a vstřelil vítězný gól. Guardiola mu tehdy předal cenu pro nejlepšího hráče finále i celkovou trofej.

„Za pár let budu sedět na tribuně a dívat se, jak všechno, co jsi dnes udělal, děláš v A-týmu,“ zašeptal mu Guardiola do ucha.

„Myslím, že mám doma tričko podepsané s touto větou,“ vzpomíná Iniesta dojatě. „Byl to jeden z nejvýjimečnějších momentů mé kariéry. Představte si to, o pár let později se váš idol stane vaším trenérem a pak se stane to, co se stalo.“

Než se rozloučíme, a s vědomím, že Iniesta nerad mluví o sobě, přečtu mu citát tehdejšího trenéra Manchesteru United Sira Alexe Fergusona z tiskové konference před finále Ligy mistrů 2009.

„Nejsem posedlý Messim, skutečné nebezpečí je Iniesta,“ řekl tehdy Ferguson. „Je fantastický. Díky němu tým funguje. Způsob, jakým nachází přihrávky, jeho pohyb a schopnost vytvářet prostor, je neuvěřitelný. Je pro Barcelonu nesmírně důležitý.“

Iniesta se usměje.

„Miluju fotbal,“ odpoví.