Padesát let od chvíle, co z Camp Nou zní katalánština

26. srpna 1975, během úvodu semifinálového zápasu turnaje Joana Gampera mezi Barcelonou a Ujpestem Dózsa, pronesl Manel Vich svůj obvyklý pozdrav: ,,Bona nit a tothom. Benvinguts a l’Estadi del Futbol Club Barcelona."

Stalo se tak 26. srpna 1975, krátce před začátkem semifinále turnaje Joana Gampera mezi Barcelonou a maďarským týmem Újpest Dózsa, kdy nezaměnitelný hlas tehdejšího stadiónového hlasatele Manela Viche pronesl v katalánštině svůj obvyklý pozdrav:
„Bona nit a tothom. Benvinguts a l’Estadi del Futbol Club Barcelona.“ („Dobrý večer všem. Vítejte na stadionu Fotbalového klubu Barcelona.“)

Tato jednoduchá slova dojala tisíce přítomných diváků, neboť nesla silný symbolický význam.

Španělsko tehdy stále žilo pod diktaturou generála Franca, která tvrdě potlačovala katalánský jazyk i kulturu. Přesto se FC Barcelona – pod vedením prezidenta Agustího Montala i Costy – odvážila podnikat odvážné kroky směrem k jazykové normalizaci. Prvním výrazným aktem bylo znovuzavedení katalánštiny jako oficiálního jazyka klubu – poprvé od roku 1939 byla 21. července 1975 sepsána zápisnice ze zasedání představenstva opět v katalánštině.

Klub si byl vědom rizik, která s sebou tento krok nesl – proto také změna stadionové hlášky ze španělštiny na katalánštinu nebyla nikde oficiálně oznámena a média té doby ji zcela ignorovala. Vše se odehrálo potichu, téměř tajně – jako by šlo o hotovou věc, která se prostě stala.

Tato opatrnost měla své důvody. Už 3. září 1972 došlo k prvnímu – a neúspěšnému – pokusu promluvit na stadionu katalánsky. Při ligovém zápase s Deportivem tehdy Manel Vich oznámil do mikrofonu: „S’ha perdut un nen a l’Estadi. Es troba a la porta principal de Tribuna.“ („Na stadionu se ztratil chlapec. Nachází se u hlavního vchodu na tribuně.“) Za tento krátký vzkaz tehdy klub čelil vážným výhrůžkám ze strany režimu.

Tváří v tvář rozhořčení tehdejšího ministra vnitra Tomása Garicana Goñiho, který byl přítomen v lóži na stadionu a požadoval vysvětlení „té drzosti“, se prezident Agustí Montal pokusil situaci uklidnit slovy: „Je to vůle našich členů.“ Franquistický ministr mu však odpověděl, že pokud by se něco podobného opakovalo, vyřídí si to s ním „na jiném místě a jiným způsobem“. A aby ukázal míru tehdejší nesnášenlivosti, dodal ještě: „A teď mi přines seznam členů. Dám je všechny zavřít.“

Při pohledu na tuto sérii fašistických výhrůžek je snadnější pochopit, proč katalánština na stadionu Camp Nou znovu zazněla z megafonů až 26. srpna 1975 — tentokrát už natrvalo.

Je ale potřeba objasnit onu větu prezidenta Montala – „je to vůle členů“. Ve skutečnosti už 1. září 1972 během shromáždění delegátů klubu jeden z členů v rámci bodu „různé“ navrhl, aby se hlášení na stadionu ozývala také v katalánštině. Montal, svázaný diktaturou, tehdy odpověděl: „Musíme mít na paměti, že na náš stadion přichází mezi téměř sto tisíci diváky také lidé z jiných oblastí. Nebylo by rozumné používat výhradně katalánštinu. Co by se ale mohlo udělat, je hlásit ve španělštině i katalánštině.“

Dnes, v době demokracie, tato dvojjazyčnost přestala být nutností — protože už nikoho neuráží, že se mluví katalánsky.