TER STEGEN - MÁ CESTA DO BARCELONY

TER STEGEN - MÁ CESTA DO BARCELONY

Krev z nosu.

To je příběh o tom, jak jsem se stal brankářem. Mezitím se událo mnoho věcí, ale tak to opravdu začalo. Chlapec, se kterým jsem hrál v jednom z mládežnických týmů Mönchengladbachu, když mi bylo asi 10 let, na to trpěl. Nejsem si jistý, jak to přesně bylo. Byl to náš gólman a dostal ránu při zápase. Trenér potřeboval někoho do brány a jelikož nikdo jiný nebyl, šel jsem já.

Když jsem začínal hrát fotbal, byl jsem útočník. Miloval jsem střílení gólů. Hrál jsem tak, abych dával góly. To mi dělalo největší radost.

A pak jsem se postavil do brány... a líbilo se mi to. Nebyla to pro mě žádná velká změna. Nechtěl jsem se tak rychle zamilovat do chytání, ale... byla to zábava. A pokaždé, když jsem se znovu postavil do brány, cítil jsem se jistější. Spoluhráči i rodiče mi říkali, jak dobrý jsem byl.

Ale i přes to všechno jsem stále více miloval pocit, když jsem mohl gól dát, než chytit nějaký. Skórování gólů mě dělalo opravdu šťastným. A to bylo to, co jsem chtěl dělat. Protože to byl ten důvod, proč jsem se zamiloval do fotbalu.

Doma jsme měli jen malou zahrádku, na které bylo zakázáno kopat si. Takže jsme si s bratrem kopali u rodičů v garáži. Můj bratr byl brankář a já jsem střílel. Vytvořili jsme si branky z krabic, triček nebo čehokoli, co jsme našli. Když jsem měl asi 4 roky, přišel za mnou děda a řekl mi, že uvidí, zda bych se nemohl dostat do mládežnického týmu místního klubu-Borussie Mönchengladbach. Znal tam někoho, kdo by nám mohl pomoci a tak jsme jeli.

Dostal jsem se do týmu. Ale byl jsem příliš malý na to, abych pochopil, co znamená být součástí týmu jako je Borussia. A už na prvním tréninku byla spousta věcí, které jsem se musel naučit. Jak už jsem říkal, předtím jsem hrál pouze v garáži. A to byl problém, protože když si kopete proti zdi, stále sledujete jen jeden směr. Tu zeď. Kopete míč pouze do jednoho směru a vždy se vám vrátí zpátky. Neměl jsem ponětí, že jsou dvě strany hřiště, že hrajete do dvou směrů.

Dostal jsem míč a s hlavou dolů jsem se prostě rozběhl. Slyšel jsem své rodiče a prarodiče, kteří na mě křičeli a říkal jsem si, jak dobře si asi vedu. Stále jsem pokračoval a oni pořád křičeli. Dal jsem gól a nějaký člověk, který stál za brankou mi řekl, "Šel jsi na špatnou stranu!". Popravdě řečeno, nebyl to úplně ideální první gól. 

Když o tom teď přemýšlím, celkem se tomu směji. Jestli jsem byl v rozpacích? Vůbec ne! Byl jsem šťastný, že jsem dal gól. Zeptejte se mé mámy nebo prarodičů. Určitě vám odpoví, "Marc byl na ten gól tak pyšný. Nemohli jste mu nic říct."

Ale naučil jsem se, že musím umět hrát na obě strany. To jsem pochopil.

Nejsem si jistý, co si děda myslel, ale myslím, že byl pyšný, že hraji za Mönchengladbach. Stejně jako máma a babička. Táta fotbal moc nesledoval, ale děda byl obrovským fanouškem. Takže jakmile jsem začal hrát, byl to on, kdo mě vozil na tréninky. Nechte mě říct mi o něm něco. Jeho auto bylo... bezvadné. Nezáleželo na značce nebo modelu. Bylo bez poskvrny. Děda byl v důchodu, ale dřív pracoval u policie-byl náčelníkem oddělení pro kriminalitu. 

Během dospívání jsem si byl s dědou opravdu blízký. Když mě vyzvedával před tréninkem, vždy pro mě měl na zadním sedadle nějaké pečivo z místní pekárny. Abych se mohl po cestě na trénink najíst. Nezáleželo na tom, zda byla zima nebo pršelo, vždy zůstal celou dobu, aby se mohl dívat. Někdy se k němu připojila i máma nebo babička. Když jsme jeli na turnaj-a bylo jedno, jak daleko-vždy přijel i s babičkou a přivezli svačinu pro celý tým. A nebylo to třeba jen ovoce. Většinou dělali svou typickou svačinu-rajčata a papriky. Ale bylo toho více-ovoce, zelenina a domácí chléb pro každého.

Když jsem byl trochu starší, byl jsem mírně nervózní z toho, že tam jsou. Ale tak to má asi každé dítě, když se přijde podívat rodina. Snažíte se být v pohodě a celou dobu se tváříte, že vás to nezajímá. Nevím. Ale když se ohlédnu zpátky, jsem velmi hrdý na to, že tady stále byli, starali se o mě a podporovali mě. A současně s tím na mě nikdy nevytvářeli tlak.

Když na ty časy vzpomínám, cítím trochu nostalgii. Babička i děda se o mě tak skvěle starali. Bydleli jen 10 nebo 15 minut od našeho domu a vždy jsem byl šťastný, když jsem mohl přespat u nich. Babička mi každé ráno nachystala chléb s marmeládou. Bylo to pravdu dobré, ale nejvíc si pamatuji, jak jsem se cítil:milovaný. Obrovsky milovaný.

V té době děda kouřil dýmku s vanilkovou příchutí. Potom přestal a já jsem nikdy nekouřil, stále to nenávidím. Ale... ta vůně... mám ji rád. Ale neřekl bych, že to voní hezky. Voní to prostě... jako vzpomínka. Když jsem jako malý seděl u dědečka. Byli jsme spolu a dívali se na staré fotky nebo sledovali filmy. Naučil mě spoustu věcí-hlavně o životě.

Kromě fotbalu.

To byla jediná věc, o které jsem nechtěl mluvit. On ani babička nebyli ten typ lidí, kteří by šli za trenérem, pokud bych nehrál. A já jsem nechtěl, aby mi někdo říkal, jak mám hrát. Děda to věděl. Takže jsme vlastně o fotbale moc nemluvili. Možná to zní divně, ale asi to bylo něco, o čem chci rozhodovat sám. Někdy se mi pokusil říct, jak hrají ostatní brankáři a říkal, že bych to měl zkusit jako oni. Ale dělal jsem, že to neslyším. Neřekl jsem mu dokonce ani o dni, kdy mi trenér Mönchengladbachu dal ultimátum. 

Jak jsem se zmínil, když náš gólman začal trpět na krvácení z nosu, občas jsem chytal. Chtěl jsem pořád hrát v útoku, ale trenér neměl rád můj styl hry. Nelíbilo se mu, že si nenabíhám tak, jak by chtěl. "Když bežíš, nezvedáš pořádně nohy," řekl mi, když mi bylo asi 10 let. "Můžeš za nás chytat nebo jít hrát za jiný tým."

Nemusel jsem o tom přemýšlet, rozhodl jsem se hned. V tu dobu se o mě zajímal i jiný tým a chtěli mě do útoku. Ale na tom nezáleželo, na střílení gólů už nezáleželo. Důležité bylo zůstat v Borussii. A měl jsem pro to jednoduchý důvod: Bylo to doma.

Byl to jediný klub, který jsem od svých čtyř let znal. Ve stejnou dobu, kdy mi klub dal na výběr, se mí rodiče rozváděli. Rodina se rozpadala, takže se fotbal stal ještě větší součástí mého života, než tomu bylo do té doby. Borussia byla moje identita. Každá cesta s dědou, pečivo na zadním sedadle a také ty svačiny mě dělaly šťastným. Bylo to pro mě všechno.

Nemohl jsem odejít. Nestaral jsem se o to, na jaké pozici hraji. Góly pro mě nebyly důležité. Chtěl jsem být v Mönchengladbachu. Chtěl jsem hrát. A tak jsem se naučil změnit priority. Zůstal jsem a stal jsem se brankářem.

Myslím, že zápasy, kdy jsem hrál v útoku mi pomohly stát se jiným druhem gólmana. Viděl jsem hřiště jinak, více jsem ho využíval. A proto jsem byl asi lepší, než ostatní brankáři v akademii. Borussia dělala velký výběr, když bylo hráčům asi 14 let. Bylo to velmi těžké. Myslím to tak, že jste vlastně stále děti a někdo vám řekne, "už tě nechceme."

Jednou se mi stalo něco podobného. Měl jsem asi 14 nebo 15 let a trenér byl na mě po jednom zápase opravdu naštvaný. Nepamatuji si, co jsem udělal nebo co se vlastně stalo. Pamatuji si pouze jeho hněv, jak byl se mnou nespokojený. Jediné, na co si vzpomínám je, jak mi po zápase říkal, co vše jsem udělal špatně... před všemi mými spoluhráči. Nikdy dřív se mnou tak trenér nemluvil.

Nastoupil jsem k mámě do auta a brečel jsem. O pár dní později jsem si to uvědomil. Říkal jsem si, no, měl jsem špatný zápas a musím to přijmout. Trenér přesně věděl, na čem potřebuji pracovat. Byl na mě tvrdý? Samozřejmě. A upřímně, potřeboval jsem to. Potřeboval jsem, aby mi někdo ukázal, co všechno může přijít, pokud se stanu profesionálním fotbalistou. Potřeboval jsem se stát silnějším hráčem... v mnoha ohledech.

Myslím, že to byl přesně ten moment, kdy jsem se rozhodl koncentrovat a plně soustředit na fotbal. Začal jsem na sebe být opravdu přísný. Nechtěl jsem se svou rodinou mluvil o fotbale. Chtěl jsem na vše přijít sám. Stal jsem se více nezávislý. Když jsem měl 15, mohl jsem řídit skútr a řekl jsem dědovi, že už mě každý den nemusí vozit. Chtěl jsem být po cestě sám. Pro dědu to bylo opravdu těžké, ale přijal to. Ale stejně, když pršelo tak mi 10 minut před odjezdem na trénink volal jestli nechci svézt.

Samozřejmě jsem souhlasil. Ale už na mě nečekalo žádné pečivo. Musel jsem být profesionálnější. I když jsem byl poprvé povolán do A-týmu Mönchengladbachu, má rodina tam nemohla být. Věděl jsem, že bych byl příliš rozrušený. Dědeček sledoval tento tým snad celý život. Ale nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc by mámě ublížilo, kdybych nehrál dobře a lidé na mě pískali. Dokonce i teď občas přemýšlím o tom, jestli to jednou zvládnu, až budu mít vlastní děti. Zbývalo posledních 8 zápasů, když mě povolali-a na každý jsem jel sám. Potřeboval jsem se s tím vypořádat sám. 

Ale všechny následující roky už děda byl na tribuně. A při svém posledním zápase za Mönchengladbach jsem si ani nedokázal představit, že by tam nebyl. Nebo má máma. Nebo rodina mé budoucí manželky. Cítil jsem se na hřišti mnohem pohodlnější a jistější. Od té doby už jsem v tom nikdy nechtěl být sám.

Když se v roce 2014 naskytla možnost přestoupit z Borussie do Barcelony, bylo to velké rozhodnutí. Má rodina a klub pro mě znamenali všechno-jak bych mohl odejít? Ale rozhodl jsem se odejít ze dvou důvodů. Tím prvním byl samozřejmě styl hry. Vždy jsem říkal, že jediný tým, kvůli kterému bych opustil Mönchengladbach, je Barcelona. Způsob, jakým pracují s míčem je pro gólmana, který chce hrát hodně nohama, ideální.  Druhý důvod přišel později. Když jsem potkal Andoni Zubizarretu.

Pamatuji si, když mi agent říkal, "Barcelona s tebou chce nejdříve mluvit. Chtějí si udělat obrázek o tom, jaký jsi jako člověk, jak zapadneš do šatny."

Chtěli poslat Zubiho, aby si se mnou promluvil. Nečekal jsem, jako moc tento člověk ovlivní mé rozhodování. Hned, jakmile začal mluvit, ukázal se v něm přirozený soucit. Mluvil se mnou o klubu a jeho historii, o jeho vlastních zkušenostech. Poté mi řekl, jaké to je přijít do nového klubu a do nového města. Ukázal mi, co znamená být hráčem Barcelony. Byl opravdu skvělý.

A to mě přesvědčilo, abych přestoupil do tohoto neuvěřitelného týmu. Vím, že si lidé občas říkají, že jsem chladný. Možná je to zčásti proto, že jsem Němec. A já nechci, aby mě tak lidé viděli.

Barcelonské barvy nosím s obrovskou hrdostí. Ale je to pro mě mnohem více než fotbal. To město, fanoušci... nikdy si tady nepřipadáte sám. Ani nemůžete. Tak to tady nefunguje. Nemůžete se k lidem otočit zády. Prostě nemůžete být na všechno sám.

Rozhodně jsem nemohl být sám, když jsem poprvé přišel. Sotva jsem uměl promluvit španělsky! Pamatuji si, když jsem poprvé vešel do šatny, byl jsem opravdu šťastný, protože klub ve stejnou chvíli podepsal i Ivana Rakitiče. Mluvil německy a díky svému působení v Seville uměl také španělsky. První měsíce byl mým překladatelem. Pomáhal mi, když jsem měl nějaké otázky a nebo když jsem trenérovi 100% nerozuměl. Dalším, kdo mi velmi pomáhal, byl Rafinha. Oba jsme mluvili anglicky a později jsme přepnuli na španělštinu. Navíc v šatně seděl vedle mě. Stále máme velmi dobrý vztah.

Ale chtěl jsem více komunikovat se všemi spoluhráči, rozumět jim. Takže jsem se od prvního dne učil španělsky. Říkáme, že jsme Víc, než jen klub a já se snažím nebýt jen reklamou. Tady je to prostě něco víc.

Když jsem v roce 2016 sledoval los Ligy mistrů a viděl jsem, že Barcelona bude hrát proti Mönchengladbachu, nevěděl jsem, jak se mám cítit. Myslím, že jsem v první chvíli nebyl velmi šťastný. Ale hned poté jsem dostal zprávu od svého kamaráda z domova. Začal jsem přemýšlet, že to bude skvělá příležitost vrátit se zpět domů a vidět všechny přátele. Ale jak bude reagovat můj bývalý klub? Co řeknou fanoušci?

A když jsme přijeli, všechno bylo tak příjemné-ale také trochu jiné. Poprvé v životě jsem přišel na stadion vstupem pro hosty. Sedl jsem si do šatny hostí-to bylo něco, co jsem nikdy v kariéře nezažil. Také když jsem šel na rozcvičku, původně jsem chtěl jít na druhou stranu hřiště.

Ale když jsem vstoupil na trávník a podíval se na tribuny, všichni lidé vstali a tleskali. Bylo to velmi emotivní. Měl jsem husí kůži a nemohl jsem skrýt slzy. 18 let, to je dlouhá doba. Tak dlouho jsem byl v Borussii. Byl to můj život. A byl jsem opravdu pyšný, že mě lidé takto přivítali. Když jsem tu noc opouštěl hřiště, cítil jsem rozdíl. Mönchengladbach pro mě bude vždy výjimečný. Vždy to bude místo, které zformovalo mou kariéru a pomohlo mi splnit si sen každého dítěte-hrát na Camp Nou. Ale vím, že se to změnilo. Od té doby se stal mým druhým domovem. 

Vím, že někteří mě znají pouze jako Němce chytajícího za Barcelonu. Třeba mi teď budou lépe rozumět. 

Víte, že můj děda nikdy nebyl na Camp Nou? Pořád mu říkám, že musí přijet... a jednoho dne to tak bude. Pokud uvidíte u stadionu staršího člověka krájejícího rajčata a papriky, pak víte, že si děda udělal výlet.

 


Zdroje: www.theplayerstribune.com



Komentáře

Tomas397
Člen fanklubu

Diky!smiley

12.04.2018, 00:25

Krásný příběh, díky za překlad.

12.04.2018, 09:00

smiley Neobjevil se tu i rozhovor s Piquém?

12.04.2018, 10:02
Martina Mike_Dawson
Senior editor

Bude zítra :)

12.04.2018, 10:17
Mike_Dawson Martina

Super smiley

12.04.2018, 12:31
MarcoFCB
Tipér

Super článek, díky smiley

12.04.2018, 10:12

Super práce Marti, MAtS je velmi zajímavá osobnost a tenhle článek to jenom potvrdil! Pro mě velkej sympaťák, i když tak na první pohled nepůsobí. smiley

12.04.2018, 12:55
Riccio
Člen fanklubu

Díky Marti za bezva doják smiley. Když vyštípal Brava, tak jsem byl na něj naštvaný. Ale časem mě svými výkony ujišťoval, že to byl správný tah. Tímto článkem mě dostal definitivně smiley

12.04.2018, 19:25

Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit

Novinky

Messi dal 700. gól

Lionel Messi proti Atléticu vstřelil 700. soutěžní gól své profesionální kariéry (za klub i reprezentaci). Potřeboval na to 862 zápasů. Své střelecké konto navíc doplnil o 294 asistencí, takže má průměr 1,15 bodu na utkání. 


Arthur: Ve zbylých zápasech udělám maximum

Arthuor Mela, který v nové sezoně oblékne dres Juventusu, se prostřednictvím instagramu vyjádřil ke svému přestupu: "Jsem za zájem ze strany Juventusu velmi vděčný. Vím, že budu součástí velkého klubu a čelit mnoha výzvám. Teď jsem ale zaměřený na Barcelonu, kde budu pracovat naplno až do konce – kvůli spoluhráčům i kvůli fanouškům. Mnohokrát děkuji za podporu." 


Chystá se "výměna" Pjaniče za Arthura

Podle deníku Sport se Barcelona a Juventus už dohodly na přestupu 30letého Miralema Pjaniče za 70 milionů eur. Čeká se jen na přesvědčení Arthura Mela, jenž má zamířit opačným směrem za 80 milionů. 


Arthur na odchodu do Juventusu?

Podle Sky Sports se Juventus dohodl s Barcelonou na přestupu Arhura Mela v hodnotě 80 milionů eur. Brazilský záložník prý Camp Nou opustit nechce, italský mistr ho však láká na lepší mzdu. 


Mortimer predĺžil do roku 2023

Ľavonohý krídelník Juvenilu A predĺžil s klubom zmluvu do roku 2023 s opciou na jej predĺženie o ďalšie dva roky. 
Výkupná klauzula bola stanovená na 50mil eur pokým bude hrať za Barçu B a tá zvýši sa na 100mil eur ak sa pridá k prvému tímu. 

Zobrazit více novinek

Tabulka LaLigy

1. Real Madrid CF 71
2. FC Barcelona 70
3. Club Atlético de Madrid 59
4. Sevilla FC 57
5. Villarreal CF 54
6. Getafe CF 52
Zobrazit celou tabulku

Ligoví střelci

1. Lionel Messi 22
2. Luis Suárez 13
3. Antoine Griezmann 8
4. Arturo Vidal 7
5. Martin Braithwaite 7
6. Ansu Fati 5
7. Arthur 3
Zobrazit celou tabulku

E-shop

Pánská mikina s kapucí na zip PENYA BARCELONISTA tmavě červená
Pánská mikina s kapucí na zip PENYA BARCELONISTA tmavě červená

od 790 Kč

Přejít do e-shopu

 

Chat