Xavi není Guardiola. Srovnání nedává smysl. Barcelona nesmí dopadnout jako Arsenal

Nejedno utkání strávili na hřišti jako spoluhráči. Stejně jako v roli trenéra a jeho svěřence. Pep Guardiola odvedl na lavičce barcelonského áčka úžasnou práci. Ale srovnávat jeho situaci po příchodu k týmu se situací Xaviho nedává smysl. Upřímně? Xavi to má o mnoho těžší.

Jedním z prvních kroků Pepa Guardioly jako trenéra Barcelony bylo pokusit se podepsat Emmanuela Adebayora z Arsenalu. O sezónu později raději přivedl Zlatana Ibrahimoviče z Interu Milán za téměř 70 milionů eur, aby jej o rok později poslal do konkurenčního AC Milan.

První léto podepsala Barcelona s Pepem Guardiolou jako trenérem následující hráče:

Celkové náklady na tyto hráče činily téměř 100 milionů eur. Mezi tuto ciftu nepočítáme Gerarda Piquého kvůli jeho pozici a barcelonskému DNA. Tady si musíme ujasnit zásadní skutečnost. Na úvod bylo zmíněno, že Guardiola odvedl úžasnou práci, ale srovnávat okolnosti v jeho týmu se situací Xaviho je naprosto šílené.

Xavi se může nyní spolehnout maximálně na mladíky v čele s Pedrim, Gavim, Araujem, Koundém nebo zkušeného Lewandowského. Guardiola měl k dispozici Carlese Puyola, který byl už devítiletý „veterán“ a kapitán týmu. Dalšího v řadě měl právě Xaviho s devítiletými zkušenostmi.

Andrés Iniesta prorazil pod Louisem van Gaalem v roce 2002. To nejlepší měl navíc před sebou. Třešničkou na dortu byla přítomnost Lionela Messiho. Nejenže byla argentinská hvězdička zjevně na cestě stát se nejlepším hráčem na světě, ale už v roce 2004 o něm Ronaldinho řekl, že je lepší než on sám.

Guardiola ve své první sezóně udělal dvě velká rozhodnutí založené na La Masii. Přivedl zpět Gerarda Piquého a dal šanci Sergi Busquetsovi. Tohle nebylo nějaké rozhodnutí ala „Vše vsadím na mladé odchovance,“ jenž mělo plnit titulky pro novinové články. Přiznejme si, že většinou využíval špičkové talenty, které se již dobře etablovaly a vedle nich pečoval o pár dalších.

Piqué byl mladý a syrový talent. Guardiola měl ten luxus, že po jeho boku hrál Puyol jako učitel, bodyguard a velký přítel. Busquets byl stejně tak mladý a opět neobroušený diamant, ale Pep měl ten přepych, že ho mohl nechat hrát se dvěma nejlepšími záložníky na světě v jedné sestavě.

Pokud by se nyní Xavi pustil do bláznivé fantazie, vsadil všechny karty na mladé odchovance, znamenalo by to, že by v týmu hromadil nezkušené mladé talenty na úkor jiných nezkušených mladých talentů. Ve fotbale pro tuto variantu můžeme vidět jasné vzorce, kdy je sestava až příliš přeplněna mladými nezkušenými hráči. V téměř drtivé většině případů většina vyhoří.

Logické vyústění, protože bez zkušeností se nemohou vyrovnat s neuvěřitelným tlakem a nemají tolik potřebný dohled, který si mohl dopřát již zmiňovaný Piqué a Busquets. Řada novinářů a expertů už před příchodem Roberta Lewandowského do Barcelony jeho angažmá odepisovala a odsuzovala celé vedení, že hází La Masii přes palubu.

Je třeba si ale uvědomit, že se jedná o hrotového útočníka světového formátu, kde na něj stejně tak vsázel Guardiola ve svém tehdejším Bayernu Mnichov. Někteří novináři opravdu nemají pochopení pro Barcelonu, Guardiolu, Xaviho ani nic, co souvisí s klubem nebo jeho týmem.

Katalánský velkoklub se nemůže pustit do bláznivých fantazií a hazardních her s mládím.
Riziko? Kolaps. Velkokluby zůstávají skutečně obrovské a na výsluní pouze tak dlouho, dokud si udrží konkurenceschopnost. Sázení na sotva ostřílené mladíky či odchovance je znovu a znovu ruská ruleta. Stačí, když jich pár vyhoří nebo se zraní.

Za příklad si opět můžeme vzít Fatiho problémy s kolenem. Nyní vidíme, že se dostává zpět do formy, ale pokud by to nevyšlo, vše se zhroutí. A pak se nastává nekonečný kolotoč. Absence trofejí má za následek menší finanční odměny, méně a méně lukrativní sponzorské smlouvy, nižší návštěvnost stadionů a horší výnosy z televizních práv.

O to jste chudší, takže si nemůžete dovolit podepsat hotové a hvězdné hráče, když je potřeba. Vaše prestiž dostane kritický zásah, takže už nemůžete přilákat hráče vysokého kalibru. To zase zasáhne příjmy, takže sponzoři mají ještě menší zájem o vaši značku a spojení s klubem. Menší příjem znamenají větší dluhy, které pokračují.

To je plán finanční katastrofy. Zatímco Laporta a barcelonské vedení podstupují vypočítavé riziko, někteří novináři s fanoušky se probouzejí do šílenství nad pouhým konceptem vsadit na zkušenost na úkor nevyzkoušeného talentu. Ačkoli ten tolik zmiňovaný talent už má na hřišti zastoupení.

Nabízí se připomenout plán prezidenta klubu Laporty: „Právě teď máme obrovské dluhy, ale jsme schopni plnit platební závazky, máme obrovské jméno a seriózní hráče, kteří mají zájem se k nám připojit. Musíme udeřit hned, dokud ještě můžeme. Za rok nebo dva bude tato šance pravděpodobně pryč.“

Zcela racionální přístup. Pokud tedy toho rozhodnutí někdo odsuzuje, může se to pro další zdát k smíchu. Poukázat můžeme na jeden anglický klub, který se pustil to této spirále a až v letošní sezóně se z ní může konečně vymotat. Mluvíme pochopitelně o Arsenalu, který následoval tyto ideály a už čtrnáct let nebyly jeho výsledky odpovídající velikosti tohoto klubu.

Arsenal měl dluh za nový stadion, ale byl velmi svědomitý, aby jej splatil co nejdříve. Jednoduše řečeno sázeli na mládež ve stále větší míře. Jejich starší hvězdy začaly mizet nebo odcházet. Najednou jim zůstali talentovaní, ale nezkušení mladí hráči. Jediné, co skutečně měli. A výsledky to ukázaly. Propadnutí se téměř až ke dnu, prestiž obrovsky klesla.

Odešli z výsluní jednoho z nejlepších evropských klubů do boje o to, aby se vůbec kvalifikovali do evropských soutěží. Arsenal spadl tvrdě a v nejhorší možnou dobu. Klub, který ani zdaleka neměl takové problémy jako má nyní Barcelona. Ve fotbale je opravdu snadné padnout až na samotné dno. O to těžší je dostat se znovu na výsluní a být opět respektovaným klubem.