Hristo Stoichkov

Běžet ze Stoičkovem? To bylo jako zkusit předhánět raketu. Někdy až neviditelný útočník dostal kolmou přihrávku a v mžiku jedovatou střelou děsil brankáře. Byl nesmírně rychlý s míčem u nohy a neovladatelný v chování. Z míry ho vyvedla každá drobná nespravedlnost.Balkánská krev v něm zpěnila, nadával a někdy i rozdával rány.Odnášel to žlutými kartami i vyloučením.
„Neumím si v tichosti zaklít jako ostatní. Fotbal mě dostává do transu“ říkal prchlivý Stoičkov, bývalá velká hvězda Barcelony z trenérské éry Johana Cruyffa. S tímto neduhem jeho velká kariéra začala a hned v počátcích málem i skončila. Nejlepším bulharský fotbalista všech dob tedy mohl být někdo úplně jiný. Co se stalo? Roku 1985 se ve finále Bulharského pohár střetli dva velcí sofiští rivalové: CSKA a Levski. Rozhodčí nezvládl tvrdou hru a nakonec se hráči mezi sebou poprali. Pěsti a kopance rozdával i devatenáctiletý Stoičkov.

Případ řešili komunističtí mocipáni. Jména klubů byla vymazána z fotbalové mapy světa, padaly tvrdé tresty pro hráče Trn nejvyšší pro Stoičkova – doživotí. Naštěstí se po roce na trávník vrátil, v euforii z postupu na mistrovství světa 1986 dostal amnestii. Jeho otec byl brankář a Christo až do osmnácti nastupoval v obraně. Teprve přestup do CSKA, což bylo vysněné mužstvo všech jeho vrstevníků, přineslo zásadní změnu – ze Stoičkova se stal hrotovým útočníkem.

Najednou mohl do celé šíře rozprostřít svůj fotbalový repertoár, především přímý tah na branku. Do pokutového území se řítící Stoičkov byl, snad vyjímaje faulů k nezastavení. Levačkou kličkoval, střílel nádherně proměňoval přímé kopy, i důrazně atakoval. Uměl soupeře zaskočit přihrávkou po celé šířce hřiště.

S těmito vlastnostmi se stal dvakrát králem ligových střelců, napůl se Sanchezem valstnil Zlatou kopačku (1990) a třemi góly zaskočil Barcelonu v semifinále Poháru vítězů pohárů. Tehdy nadchl trenéra Cruiffa, zaujal celou Evropu a jeho nebezpečí pocítila i Sparta, kterou vyřadil třemi trefami z Poháru mistrů evropských zemí. Nepřekvapilo , když se v létě roku 1990 stěhoval právě na Nou Camp. Začal mu pohádkový život. Hned podle první smlouvy bral dvakrát víc než v Sofii, a to mu bylo později ještě výrazněn přidali. Stoičkov byl pro tým nesmírně důležitý. Pětkrát mu pomohl k ligovému titulu a v Barce dobyl i historicky první trofej z Ligy mistrů. Později ve spojení s podobně ohnivým Rozmarie, brazilským artistou, vytvořil dokonale sehraný pár. Zároveň však stále neovládal své emoce. Plakal, když roku 1992 místo něj vyhlásili nejlepšího hráčem Evropy Van Baštěna. Stoičkov dostal Zlatý míč až na přesrok. Měl potíže s rozhodčími. Při zápase s Realem si před rozhodčím ťukal na čelo, a ještě mu přišlápl nohu. Dostal desetizápasový trest, později zmírněný na polovinu. Nemilosrdně reagoval na spoluhráče když pokazili akci.
Také kvůli tomu ho Barcelona na rok uvolnila do Parmy, aby si od něj na chvilku opočinula. Stal se národním hrdinou. Speciálně kvůli němu bulharská televize vysílala zápasy Barcelony a začal vycházet časopis Stoičkogól. A když ho Barca propustila, usadil se v rezidenci presidenta Petara Stojanova, odkud vyrážel na tréninky CSKA. Jeden z vrcholů jeho kariéry na mistrovství světa 1994, kde nastřílel šest gólů. Nikdo nedokázal víc. Svým výkonem strhl ostatní a mužstvo vypadlo až před branami finále, těsně 1:2 s Itálií.

Ted má další velkou motivaci, vede národní mužstvo z trenérské lavičky. Cítí větší odpovědnost, musí více ovládnou temperament. Dokáže to?