JOAN SEGARRA

JOAN SEGARRA

Kdyby Vám někdo položil otázku: "Co si vybavíte, když se řekne Joan Segarra?", jak byste odpověděli? Zrovna dlouhý proslov by to nebyl, že? Ale s menší nápovědou to jistě bude lepší: v Barce hrál 15 let, nosil přezdívku el Gran Capitán, stal se součástí jednoho z nejúspěšnějších týmů klubové historie... "Byl vzorem, ke kterému jste mohli vzhlížet," řekl o něm bývalý spoluhráč Justo Tejada.

Po dlouhá desetiletí se fotbalové osobnosti, odborníci a fanoušci přou, jak má vypadat absolutně nejvšestrannější (nejlepší) fotbalista v dějinách... a stejně pak vždy dojdou k názoru, že nikdo takový zkrátka neexistuje. Minulost však už viděla pár výjimek, které se tomuto ideálu alespoň přiblížily. Jednou z nich byl i Joan Segarra. On sám o sobě tvrdil, že nemůže nosit jen dres s číslem 1 a 9. Tehdy opravdu patřil k hrstce mimořádně komplexních hráčů. Ani zdaleka tím ovšem nemůžeme orámovat rozsah jeho vlastností.

Vynikající hráč a ještě lepší člověk
Joan Segarra Iracheta poprvé spatřil světlo světa 15. listopadu 1927 v Barceloně. Své mládí strávil v Sansenc, Sant Pol a později hrál ve Vilafranca, kde si ho roku 1949 všimli skauti z FC Barcelona. Z nadějného mladíka se postupem času stala nezapomenutelná osobnost.

Ač pravák, Joan nejčastěji nastupoval na levém kraji obrany nebo v jejím středu, když měl ofenzivnější roli, posouval se až k záložníkům. Uměl rozdávat finální přihrávky, tvrdě střílet a jako Blaugrana zaznamenal třicet branek - některé z nich byly rozhodující. Zdobil ho nepřekonatelný přístup ke hře, odvaha, odpovědnost, odhodlání a nadšení, díky čemuž si u svých spoluhráčů vybudoval velikou úctu. S výborným fyzickým fondem, technikou a zároveň solidní poziční hrou se vypracoval v klíčového beka. Na hřišti byl pravý gentleman, zřídkakdy se provinil zákrokem proti pravidlům.

Okolí ho milovalo proto, že jeho chování v profesionálním prostředí bylo odrazem toho, jaký vedl osobní život. Šířil kolem sebe pozitivní atmosféru, uměl lidi rozesmát. Při jedné příležitosti byla na Joanův fotbalový talent tázána jeho maminka, která odpověděla: "Mohu vám jen říci, že je nejlepším hráčem a ještě lepším synem."

Barca de las cinco Copas
Segarra vstoupil do mužstva ověnčeného úspěchy. Od Barcy se čekaly další tituly, i když odešli superstřelci Mariano Martín a Josep Escola. Trenér Enrique Fernández v sezoně 1948/49 obhájil ligové prvenství, jenže v následujícím roce vybojoval jen Latinský pohár a byl odvolán. Na lavičku se krátce dostal Ramon Llorens - který mimochodem objevil talenty Eduarda Manchóna a Gustaua Bioscu - než přišel Ferdinand Daučík...

24. září 1950 se do historie zapsalo jednou z nejhorších porážek, co kdy Real Madrid utrpěl od Barcelony. Bílý balet odjížděl z Les Corts s potupným výsledkem 7:2 a Daučík, čtyřicetiletý kouč ze Slovenska, si mohl mnout ruce, úvod se mu povedl. Ten den byl důležitý také pro mladého obránce s pětkou na zádech. Segarra nastoupil ke svému prvnímu oficiálnímu zápasu v novém působišti a do konce sezony přidal v lize dalších 22 startů. Z titulu se ale ještě radovat nemohl, na vrcholu zůstalo Herrerovo Atlético a Barca skončila čtvrtá. Útěchou bylo vítězství 3:0 nad Realem Sociedad, které zajistilo triumf ve Španělském poháru. Segarra navíc v červnu 1951 debutoval v národním týmu proti Švédům (0:0).

Ročník 1951/52 už bořil dějiny. Kádr Katalánců budil skutečný respekt: Ramallets, Velasco, Calvet, Biosca, Segarra, Seguer, Tejedor, Gonzalvo III., Ferrer, Martín, Szogedi, Basora, Bosch, Kubala, Brugué, César, Vila, Manchón, Aloy, Aldecoa, Moreno, Escudero, Nicolau. Kapitánskou pásku si na svou paži navlékl "Juanito" Segarra, který měl charisma na rozdávání. Tak se zrodil Gran Capitán, vůdce Barcy pěti pohárů.

Sem tam ale škobrtnutí přišlo. Tehdy byl faktor domácího prostředí hodně výrazný a hosté si tak často dva body neodváželi. Daučíkovi svěřenci se přesto dostali do nedostižného tempa - hlavně týmy z dolní poloviny tabulky kosili ohromnými brankovými příděly (6:1 s Celtou a Deportivem, 7:1 s Racingem, 7:0 s Las Palmas, 9:0 s Tetuánem...). Barca opanovala nejvyšší španělskou soutěž se skóre 92:43 (nejlepší obrana i útok) a uspěla rovněž v Copě Generalisimo. Přestože Segarra ve finále 25. května 1952 nenastoupil, jeho spoluhráči dokázali Valencii udolat 4:2. Jelikož Blaugranas ovládli domácí ligu spolu s pohárem, automaticky obdrželi Copu Eva Duarte (předchůdce Superpoháru). Poté přišel triumf v Copě Martini&Rossi (charakterově podobná Gamperově trofeji) a třešničkou na dortu byl Latinský pohár (prapředek Ligy mistrů), o který bojovali šampioni španělské, portugalské, italské a francouzské ligy. Segarra chyběl i tentokrát, avšak Barca dokázala Nice porazit, jediný gól vstřelil César.

Když opěvovanému mužstvu skončila zasloužená dovolená, zněl úkol jasně: udržet se na špici. Povedlo se, barcelonští v roce 1953 slavili double (a tedy jim připadla i Copa Eva Duarte). Za zmínku určitě stojí, že v lize ani jednou neztratili body na domácím hřišti a své soupeře znovu několikrát zcela rozdrtili (6:1 s Atléticem, 6:2 s Málagou, 8:0 se Zaragozou). Ve finále poháru si poradili s Athletic Bilbao 2:1. Neúnavný Segarra v této sezoně viděl jedinou červenou kartu ve své profesionální kariéře, a to mu ji ke všemu rozhodčí udělil omylem místo jiného hráče.

Byla to opravdu zlatá éra, ale možná skončila předčasně. Na první příčku La Ligy se roku 1954 vyšplhal Di Stéfanův Real Madrid, čtyři body před svého katalánského rivala. V poháru Barcelona podlehla Valencii 3:0. Trenér Daučík se rozhádal s některými členy týmu a z klubu zmizel, další čtyři roky byly zklamáním.

Barca HH
Daučíkovo místo zaujal Sandro Puppo, ovšem kralující Real Madrid sesadit nedokázal a musel odejít. Pod Domènecem Balmanyou začalo svítat, ale ani výhry v Copě Generalisimo a nově vzniklém Veletržním poháru (obdoba Evropské ligy) vedení nepřesvědčily a Balmanya byl roku 1958 vyhozen. Joan Segarra v sezoně 1955/56 dosáhl na dva osobní úspěchy: poprvé skóroval v La Lize a v listopadu 1955 vedl reprezentaci v přátelském utkání s Anglií jako kapitán.

Barcelonu na španělský trůn vrátil až Helenio Herrera. Přestože se "Don Helenio" nejvíce proslavil catenacciem v Interu Milán, na jeho působení ve Španělsku nelze zapomínat. Naráz trénoval národní výběr i tehdejší CF Barcelona. Do Katalánska s sebou přivedl maďarské forvardy Kocsise a Czibora; už před nimi v obraně operoval například Olivella, v záloze Vergés s Rifém a branky stříleli Evaristo s Luisem Suárezem. Herrera si zároveň vytvořil pouto s jedním konkrétním mužem, Segarrou.

Segarra se do setkání s novým trenérem příliš nehnal. Táhlo mu na třicet, a když za ním přišel, vysvětlil, že nechce dělat žádné problémy a pochopil by, kdyby se s ním vzhledem k věku v budoucnu nepočítalo. "Vedl jsi příkladný život, máš vynikající kondici, ohromné pracovní nasazení, mimo to jsi nikdy nebyl vážně zraněný a ve fotbale patříš k nejrespektovanějším hráčům. Budeš hrát do čtyřiceti," opáčil okamžitě Herrera a nato se vrhl do plnění úkolů. Týmu naordinoval atraktivní herní styl na jeden dotek a poskládal pevnou obranu Olivella, Rodri, Gracia, Segarra.

Barca v sezoně 1958/59 konečně dokázala Královský klub pokořit. Ale jakým způsobem! V lize dala famózních 96 branek a jen 26 inkasovala. Kapitán Segarra zasáhl do všech 30 utkání a nebývale se předvedl v ofenzivě, neboť zaznamenal šest gólů. Nad hlavu navíc zvedal Copu Generalisimo po finálové výhře 4:1 nad Granadou. Opět se začalo dařit a culés očekávali triumf na nejvyšší evropské metě.

Helenio Herrera získával stále větší věhlas, ovšem dostal se do konfilktu s Kubalou, který naopak popularitu ztrácel. Ligový titul v polovině dubna 1960 díky lepšímu skóre obhájil a zbývala před ním největší výzva: Evropský pohár. Cestu Barceloně ale v semifinále zkřížil Real Madrid, který obě utkání vyhrál 3:1. "Kouzelník", jak se Herrerovi přezdívalo, nezabránil odvolání ani vítězstvím ve Veletržním poháru, avšak stále to neznamenalo konec jeho spolupráce s Joanem Segarrou.

Závěr hráčské kariéry a trenérský post
Během dalších dvou let se na lavičce vystřídalo šest trenérů, přesto, nebo právě proto Barcelona nic nevyhrála. Dokonce ani Evropský pohár 1960/61, ve kterém poprvé došla až do finále, ovšem prohrála s Benfikou 3:2. I když, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby 31. května mohl nastoupit v Bernu Gran Capitán, který tehdy léčil oční zranění...

Vrchol Segarrovy reprezentační kariéry shodou okolností přišel přesně rok od finále Evropského poháru na světovém šampionátu v Chile. Silné Španělsko pod Herrerovou taktovkou neuspělo v kvalifikaci na Mistrovství světa 1958 ani Mistrovství Evropy 1960, a tak si tentokrát chtělo napravit reputaci. Cílovou stanicí se však stala základní skupina. Byť turnaj skončil nezdarem, Segarra, který v národním dresu odehrál 25 utkání - poslední právě v Chile proti Československu, byl nadále zbožňován. Záložník Josep Maria Fuste o něm prohlásil: "Je nejlepším hráčem v historii klubu s ohledem na jeho osobu a sportovní výkon." Luis Suárez, jediný španělský držitel Zlatého míče, zase věřil: "Segarra by měl mít vlastní sochu za to, co reprezentoval: odvahu, odhodlání, úspěchy a Katalánsko."

La Ligu 1962/63 ovládl - jako drtivou většinu v 60. letech - Real Madrid. Barcelona skončila šestá, ale získala alespoň Španělský pohár, jehož finále (3:1 proti Zaragoze) se konalo na Camp Nou. V další sezoně Blaugranas museli vzít zavděk druhý místem. Jejich ikona poté oznámila konec profesionální kariéry, v šestatřiceti letech.

Joan Segarra, jemuž Marca roku 1962 udělila Trofeo Monchín Triana za věrnost klubu, během 15 sezon strávených v Barceloně odehrál 528 zápasů. Jako hráč se definitivně loučil v přátelském duelu uspořádaném na jeho počest 9. září 1964 proti Borussii Moenchengladbach (4:2). Zápas pískal ten samý rozhodčí, co kdysi udělil Juanitovi první a poslední červenou kartu, a při té příležitosti se mu omluvil. Katalánský hrdina skončil tak, jak začal - jako vítěz.

Po odchodu do důchodu se dal Segarra na trénování. Mezi lety 1972 a 1976 posupně vystřídal Vilafrancu, Figueres, Vic a Mahonés. V roce 1977 se vrátil do Barcelony. Nejprve strávil tři sezony na lavičce béčka (první dvě jako asistent), ovšem na postup do druhé ligy nedosáhl, pak se na rok dostal do prvního týmu, neboť si ho k sobě vyžádal hlavní trenér Helenio Herrera. Ten mu poradil, aby zašel do klubových kanceláří a požádal o vyšší plat. Segarra neochotně poslechl, ale od jednoho z úředníků se mu dostalo velmi ostré odpovědi: "Nejdříve si to musíte zasloužit." Joan sklopil zrak, beze slova se otočil a odešel. Částečnou záplatou na toto pohrdavé jednání pro něj byla výhra v poháru.


Ve středu 9. září 2008 Barcelona dostala z městečka Taradell bolestnou zprávu. Legendární Joan Segarra po dlouhé nemoci vydechl naposledy, v nedožitých 81 letech. Ještě toho dne se sešli jeho bývalí spoluhráči a dojatý Antoni Ramallets se s ním loučil slovy: "Nejvíce si ho pamatuji jako šťastného člověka. Pořád vtipkoval. Byl velkým hráčem a výjimečným kapitánem. Měl fyzickou sílu, zřídkakdy se zranil. Na první místo vždy stavěl práci bez ohledu na okolnosti."
Přesně takový byl jeden z nejlepších kapitánů v historii klubu.

Hráčské úspěchy
Španělská liga: 1951-52, 1952-53, 1958-59, 1959-60
Španělský pohár: 1950-51, 1951-52, 1952-53, 1956-57, 1958-59, 1962-63
Veletržní pohár: 1955-58, 1958-60
Latinský pohár: 1952
Copa Eva Duarte: 1952, 1953


Diskuze ke článku

Žádné diskuzní příspěvky. Buďte první!


Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit
Fanklubový eshop FC Barcelona