Johan Cruijff

Kdyby jste se zeptali rodilých Katalánců, kdo je největším legendou v historii klubu, kdo je či byl nejlepší, většina by odpověděla, že tím nejlepším je ... "Božský Johan" - tedy nizozemský hráč a později i trenér Barçy. V Barceloně má Johan výjimečné postavení, s trochou nadsázky se dá říct, že co řekne, to fanoušci berou jako neoddiskutovatelnou pravdu... Pojďme si tedy společně shrnout jak jeho hráčskou či trenérskou kariéru, tak i jeho osobní život.

Hendrik Johannes Cruijff - jak zní jeho úplné jméno, jeden z nejlepších fotbalistů historie světového fotbalu, se narodil 25. května 1947 v Amsterdamu - hlavním městě Nizozemska. Je to druhý syn Manusa Cruijffa a Nel Cruijffové. Jeho rodina ho nejdříve oslovovala jako Jopieho, později byl však přejmenován na Johana. Jako mladý žil v Amsterdamu, ve čtvrti zvané Betondorp, nedaleko stadionu De Meer, který byl tehdejším domovem Ajaxu. Fotbal byl již od mládí pro Johana největším koníčkem a vše mu také podřizoval. Začínal hrát po ulicích (rozbil i okno, což dokazuje i krátká videoukázka v muzeu Ajaxu). Když Johanovi bylo pouhých dvanáct let, jeho otec zemřel na srdeční slabost. Pro mladého Johana to samozřejmě byla velmi těžká rána, což později i několikrát potvrdil.

Po smrti otce požádala Johanova matka o pomoc zástupce Ajaxu. V té době už byl Cruijff mladší známý i mezi zástupci klubu. Několikrát se mu poštěstilo, že si mohl zakopat s hráči prvního týmu, kteří pro něj byli velkými vzory. Johan začal nastupovat v mládežnických týmech Ajaxu od svých deseti let. Již brzy dokázal svým uměním přesvědčit několik odborníků, které fascinovala hlavně jeho kontrola míče, skvělé periferní vidění a samozřejmě také technika. V roce 1962 byli v Ajaxu přesvědčeni, že jim vyroste jeden z největších talentů v historii klubu. O dva roky později Johan debutoval v barvách prvního týmu, trenér Buckingham ho nasadil v zápasu proti Helmondii. Svoji první branku v dresu Ajaxu vstřelil Johan 14. listopadu téhož roku, soupeřem byl FC Groningen. Kariéra mladého hráče se v té době rozvíjela velice rychle, v Ajaxu nosil dres s číslem 14, který mu patřil jak v klubu, tak i v reprezentaci až do konce kariéry. "14" dokazovala všechno - perfektní hru oběma nohama, přehled ve hře i dobré zakončení hlavou.

Johan byl jedním z nejlépe technicky vybavených hráčů tehdejší doby, navíc měl i skvělou střelu, takže se dá bez obav tvrdit, že to byl "kompletní" hráč. V listopadu roku 1967, tedy v pouhých dvaceti letech, se mu povedla nevídaná věc. V jednom utkání nastřílel šest branek, což už je však v dnešním fotbale prakticky nemožné. Johan měl i přes svůj nízký věk velkou autoritu mezi svými spoluhráči a to i těmi staršími. I díky tomu to byl právě on, kdo nejčastěji nosil kapitánskou pásku. V roce 1966 vybojoval spolu se svými spoluhráči pro Ajax mistrovský titul. V rozhodujícím zápase Ajax porazil Twente 2:0, jedním gólem přispěl i Cruijff. Ještě v témže roce byl teprve devatenáctiletý mladík povolán do nizozemské reprezentace, kterou tehdy vedl George Kessler. Ve svém debutu pomohl Nizozemcům k vítězství i jedním gólem... Druhý reprezentační zápas již tak vydařený nebyl, proti Československu si připsal červenou kartu. Cruijff byl po celou dobu kariéry typem hráče, který často diskutuje s rozhodčími.

Zanedlouho se Cruijff stal nejlepším nizozemským hráčem. Ajax s Johanem v sestavě dosáhl velkých úspěchů a navíc hrál skvělý ofenzivní fotbal, který byl založený na rotaci hráčů, kteří si měnili svá místa. Tato taktika se označovala jako tzv. "totální" fotbal. Po tom, co Ajax opustil představitel "totálního" fotbalu - Rinus Michels, se Johan také rozhodl pro změnu. Cruijff v Ajaxu prožil deset let, po tom co prohlásil, že chce zkusit něco nového, mu však byla spoluhráči sebrána kapitánská páska, což trochu degradovalo jeho oddanost pro Ajax.

V roce 1973 Johan přestoupil za svým přítelem Johanem Neeskensem do Barcelony, kde si přišel na pětinásobek svého platu z Ajaxu. Rekordní přestup Cruijffa z Ajaxu do Barcelony se v Johanově rodné zemi rozebíral ještě velmi dlouho. S Barçou se mu povedlo vyhrát spoustu trofejí a titulů, co však "culés" nikdy nezapomenou je to, že Barça s Cruijffem v sestavě deklasovala Real na jeho stadionu Santiago Bernabeu 5:0. S číslem devět na dresu hrál Cruijff v Barçe pět let, nastoupil ke 143 zápasům, ve kterých nastřílel 48 branek. V roce 1978 Cruijff odehrál poslední utkání v dresu "Blaugrana" proti ... svému bývalému týmu - Ajaxu. Poté se Johan rozhodl odejít do Spojených států, kde nejprve hájil barvy Los Angeles, později nastupoval za Washington. Liga v USA však zkrachovala (hlavně kvůli vysokým platům).

V roce 1974 se trenérem nizozemského národního týmu stal Rinus Michels, Cruijffův trenér z Ajaxu a představitel "totálního" fotbalu. Na mistrovství světa 1974 Nizozemci postupně porazili Uruguay 2:0, remizovali bez branek se Švédskem a na samotný konec bojů v základní skupině deklasovali Bulhary 4:1. Do další skupiny dostali za soupeře Argentinu, NDR a Brazílii. Tam se opět projevil Michelsův útočný systém, když jeho svěřenci nejprve deklasovali Argentince 4:0, poté porazili reprezentanty východního Německa 2:0 a stejným výsledkem nakonec i Brazilce. Ve finále proti nim stáli reprezentanti pořádajícího Německa. I když se Holanďané ve finále dostali do vedení již ve druhé minutě, neudrželi jej a nakonec Němcům podlehli 1:2. I když tedy byli Nizozemci pro fanoušky jasně nejlepším mužstvem turnaje, museli se spokojit pouze se stříbrnými medailemi. V útoku hrál prim lídr a kapitán mužstva - "Božský Johan". Před turnajem měli reprezentanti mezi sebou rozbroje, které se týkaly rozdělení prémií za účast a výsledek na mistrovství, na hře a výsledcích se to však vůbec neprojevilo. Cruijff, který se v mužstvu těšil nejméně stejnému respektu jako trenér Michels, na konci roku obdržel Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu působícího v Evropě.

Mistrovství světa v roce 1978 bojkotovali Willem van Hanegem a ... Johan Cruijff. Cruijff MS bojkotoval kvůli krokům vlády, mluvilo se však i o sporech uvnitř týmu. "Božský Johan" již nikdy poté v reprezentaci nenastoupil, jeho bilance se tedy zastavila na číslech 48/33 (první je počet zápasů, druhé číslo značí počet branek). Nizozemsko nakonec podlehlo opět až ve finále, kde nestačilo na Argentinu, která zvítězila 3:1.

Po působení v USA se Cruijff vrátil zpět na Starý kontinent, konkrétně zpět do Španělska, kde začal oblékat dres Levante. Tam však strávil pouhý rok, než se vrátil do týmu, kde začínal s profesionálním fotbalem - Ajaxu Amsterdam. Tam dokázal vybojovat dva ligové tituly a navíc se od něj učilo několik později světově proslavených hráčů, například Marco van Basten či dnešní trenér Barçy Frank Rijkaard. Celkově v dresu Ajaxu nastoupil ke 275 zápasům, ve kterých vstřelil 204 branek. V roce 1983 jednal podobně "kontroverzně" jako při přestupu do Barcelony. Tehdejší prezident Ajaxu Ton Harmsen totiž prohlásil, že Cruijff je již moc starý. Hráč neváhal a podepsal kontrakt s největším rivalem Ajaxu - Feyenoordem. Klubu ze stadionu De Kuip pomohl vybojovat ligový titul po dlouhých devíti letech, k tomu navíc se spoluhráči připojil i vítězství v domácím poháru. V roce 1984, ve sedmatřiceti letech, se "Božský Johan" rozhodl ukončit hráčskou kariéru.

Vrátil se do Ajaxu, nejprve do funkce sportovního ředitele. Tam však nevydržel dlouho a už se stal jeho trenérem. Ajax pod jeho vedením dosáhl na vítězství v nizozemském poháru i na vítězství v PVP. V roce 1988 se Johan vrátil do Barcelony. Již po svém příchodu tým úplně přebudoval, jako asistenta si vybral Carlese Rexache. Johan přebudoval i herní systém a to nejen v prvním týmu. I rezervní tým totiž měl za úkol hrát ofezivní fotbal, který se bude líbit fanouškům. Výhodou bylo i to, že odchovanci měli mnohem větší šanci na prosazení se do prvního týmu. V roce 1991 Johan podstoupil operaci srdce. Cruijff byl do té doby známý jako vášnivý kuřák, dvacet cigaret denně pro něho nebyl žádný problém.

Barça pod Johanovým vedením zažila zřejmě nejúspěšnější období v historii klubu. Od roku 1991 do 1994 Dream Team nepřetržitě vládl španělské lize, v tomto období navíc Cruijffovi svěřenci přidali trimuf v nultém ročníku Ligy mistrů. V Barçe v té době nastupovalo mnoho světově známých fotbalistů, například Ronald Koeman, Hristo Stoichkov, Michael Laudrup, Txiki Begiristain, Romário a další. Barça v té době udávala tempo světového fotbalu, na její hru byl také nejlepší pohled. Zvláštním případem je například útočník Hristo Stoichkov. Ten sbíral mnoho žlutých karet, často křičel na spoluhráče, ale co je hlavní, týmu to přinášelo efekt a i díky tomu vítězil. Stoichkov byl při zisku tří ze čtyř po sobě jdoucích vyhraných ligových titulů nejlepším střelcem mužstva. Velmi důležitou pozici v mužstvu měl i kapitán Jose Maria Bakero, který kdyby nevstřelil branku v zápase proti Kaiserslauternu, Koeman by se nikdy nemohl proslavit vítězným finálovým gólem...

Když začal soutěžní ročník 1990/91, brankář Zubizarreta byl jediným, kdo "přežil" ze sestavy, kterou Cruijff v roce 1988 přebíral. V letech 1990/91 až 1993/94 byl "Zubi" jasnou jedničkou mezi tyčemi. V klubu v té době nastupovali například Bakero i Begiristain z Realu Sociedad, z Atlética Julio Salinas či Eusebio. Salinas vstřelil ve 303 zápasech za Barçu 152 branek, jeho vztah s Johanem se nazýval jako "milování i nenávist". Na pravém křídle nastupoval Goikoetxea, jehož skvělé křídelní průniky byly hlavní zbraní týmu, který v roce 1991 vybojoval první ze čtyř mistrovských titulů. Romário dokázal v jedné jediné sezóně nastřílet 30 branek, z čehož nejméně polovina byla skutečně nádherných. V týmu hrál také Guillermo Amor, který byl jediným hráčem, jenž přežil s Cruijffem celých osm let, co byl Johan trenérem. Přestože byl spíše defenzivním a bojovným hráčem, dokázal dohromady vstřelit 91 branek. V týmu se začínal prosazovat i jeden z nejlepších hráčů celé historie klubu - Josep "Pepe" Guardiola.

Kromě Koemana v obraně nastupovali i Sergi a Ferrer, kteří skvěle podporovali útočnou fázi. Poslední dva roky pod Cruijffovým vedením již však povedené nebyly, tým totiž nevybojoval ani jeden titul. V posledním roce dokonce Barçe hrozilo, že se nekvalifikuje do evropských pohárů, nakonec však situaci zachránil Johanův syn Jordi, po jehož brance si celé Katalánsko zhluboka oddychlo. Po sporech mezi Cruijffem a prezidentem Lluísem Núňezem Johan opustil klub "zadními dveřmi"...

I po odchodu z klubu měl Johan spoustu trenérských nabídek. V roce 2002 se spekulovalo, zda přijme nabídku vést nizozemskou reprezentaci. Cruijff však odmítl s tím, že trenéřina je pro něho již moc stresující prácí. V roce 1997 Johan poskytl při příležitosti svých jubilejních padesátých narozenin rozhovor pro nizozemský fotbalový magazín Voetbal International, ve kterém mimo jiné prohlásil: "Jako hráč či trenér na mezinárodné scéně jsem neměl dostatek času na osobní život. Dnes mám mnoho času na svou ženu Danny, na své tři děti - Chantal, Susilu a Jordiho, i na svá vnoučata. Navíc mám čas na hraní golfu, který miluji. Fotbal již pro mě nemá tajemtsví. Věřím, že tento krásný sport nezůstane zničený agresivním chováním fanoušků či jinými negativními věcmi."

Johan byl v Barçe v takové pozici, že stačilo chtít a mohl by kdykoliv jít dělat sportovního ředitele. Takřka jisté je také to, že kdyby se přihlásil do prezidentských voleb, vyhrál by je. Takové je jeho postavení v Barceloně. Nemůžeme se tedy divit, že se ho při každých volbách snaží zlanařit všichni kandidáti. Potvrdilo se to také v roce 2003, kdy Cruijff podpořil projekt Elefant Blue, jehož nejvyšším představitelem byl Johanův přítel a současný prezident - Joan Laporta. Ten také vyhrál s převahou nad svými protivníky. Na Cruijffovo doporučení se mimo jiné trenérské křeslo svěřilo jeho krajanovi Franku Rijkaardovi. Katalánští fanoušci i média již od začátku kritizovali dvojici Laporta - Rijkaard, neboť po špatném začátku Barça již brzy ztratila šanci na ligový titul. Cruijff se jich ale zastal, čímž zklidnil situaci v katalánské metropoli. Laporta, Cruijff i Rijkaard také museli čelit slovnímu útoku Migueliho, hráče který nastoupil k nejvíce zápasům za Barçu v celé historii, a který v prezidentských volbách podporoval Joana Castellsa.

Co na to Cruijff? Nic. V ostatních měsících roku 2003 totiž ani nebyl v Barceloně. Svůj čas trávil v Mexiku, USA či ve Skotsku, kde měl výborné podmínky na hraní oblíbeného golfu. V současné době opět většinu času tráví ve městě u moře. Dne 17. května se ukázalo, že Johanova volba trenéra byla velmi správná, Barça totiž ve finále Ligy mistrů porazila Arsenal 2:1. Johan gratuloval jak všem členům týmu a vedení, tak hlavně i "svému" trenérovi - Franku Rijkaardovi.

"Božský Johan" sice nebyl mistrem světa či "pomníkovým" idolem, jeho jméno má ale i přesto ve světě stále velký zvuk. Jeho jménem je pojmenovaný například Nizozemský superpohár. Na novém stadionu Ajaxu, nesoucí pojmenování ArenA, je navíc umístěn jeho portrét. "Myslím, že jsem byl nejkompletnějším hráčem na světě," prohlásil také trochu neskromně "Božský Johan". Na prvním místě jeho oblíbených klubů je rodný Ajax, hned za ním je však Barça. Jako nejhezčí stadion však Johan označuje barcelonský Nou Camp, což svědčí o jeho vztahu ke klubu, městu i fanouškům "Blaugrana". Johan nejraději poslouchá Beatles a miluje Van Goghovy obrazy. Bez váhání se dá označit za největší legendu v historii FC Barcelona...