CoolCamp

LUIS FIGO, FOTBALOVÝ ŽRALOK

LUIS FIGO, FOTBALOVÝ ŽRALOK

Jen málokterý fotbalista vzbuzuje tolik emocí. Přitom přechody hráčů mezi Barcelonou a Realem Madrid nejsou až tak výjimečné. Do katalánské metropole zamířili například Luis Enrique nebo Samuel Eto'o, do hlavního města Španělska Bernd Schuster či Michael Laudrup. Nicméně odchod žádného z nich nevyvolal tolik rozruchu, jak když Nou Camp opustil Luis Figo... I přes to se ovšem portugalský žralok nesmazatelně zapsal do historie Barcelony, když svojí jedinečnou hrou a důležitými góly rozdával po pět

Luís Filipe Madeira Caeiro Figo se narodil rodičům Antoniovi a Marii Joaně 4. listopadu roku 1972 v portugalském regionu Almada, ležícím poblíž Lisabonu na pobřeží Atlantského oceánu. Rodina však v žádném blahobytu nežila - vlastně přímo naopak. Otec pracoval v malém obchodě, matka se živilia jako švadlenka. Figo se už jako malý proháněl po dvorcích s míčem, ale chudý venkov Luísovi žádnou perspektivní budoucnost neposkytoval. A tak se rodiče rozhodli svého syna poslat samotného na studia do města. Chlapec naštěstí vykazoval značný fotbalový talent (ačkoliv sám si přál v budoucnu pracovat jako psycholog) - proto byl v 11 letech přijat do malého klubu OS Pastilhas. Již tam udivoval odborníky svojí hrou, díky čemuž brzy upoutal pozornost skautů Sportingu Lisabon, který chlapce přijal do své akademie. Přání Luísových rodičů se tak splnilo, protože klub malému fotbalistovi poskytl veškeré potřebné zázemí. To se psal rok 1989 a Luísovi bylo 16 let.
Figovi se to léto poprvé dostalo výsady reprezentovat svoji zemi na Mistrovství světa U-16 v Dánsku. A Portugalsko, vedené mladým talentem, vybojovalo zlaté medaile.

Netrvalo dlouho a perspektivní fotbalista se prosadil do seniorského týmu Sportingu, vedeného v té době legendárním koučem, sirem Bobbym Robsonem. Právě pod jeho trenérskou taktovkou a následně také pod vedením Carlose Quieroza se z Figa stal velmi komplexní hráč, udivující celý svět nevídanou technikou.
V roce 1991 tak nastoupil na Mistrovství světa U-20 a se svými spoluhráči opět dokázal dokráčet až ke zlatým medailím. Reprezentační úspěchy pokračovaly. O 12 měsíců později se v Maďarsku hrálo mládežnické Mistrovství Evropy U-18. Takzvaná 'Zlatá generace' portugalského fotbalu v čele s mladým Luisem získala stříbro.

Figo v dresu Sportingu zářil. Nezastavitelný v soubojích jeden na jednoho, se skvělou přihrávkou a nebezpečnou střelou. Nicméně ani tyto schopnosti mladého dirigenta hry slavnému lisabonskému klubu k zisku ligového titulu nepomohly - na trůnu se více méně pravidelně střídaly Porto s Benficou.
Úspěchy tak přicházely pouze na mezinárodní scéně, když národní tým z Mistrovství Evropy U-21 ve Francii (1994) opět dovezl do vlasti stříbro.
Luís se se Sportingem nakonec mohl radovat pouze ze zisku dvou trofejí. Ty přišly v roce 1995, když nejdříve ve finále Portugalského poháru (Taça de Portugal) Lisabon porazil 2:0 Marítimo. Následoval triumf v superpoháru Supertaça Cândido de Oliveira - tam si Sporting poradil s F.C. Porto, které přejel suverénně 3:0.

Tím ovšem Figovo působení v domácí lize končilo. Téměř třiadvacetiletý fotbalista cítil, že může přejít o úroveň výš - a jeho dalším působištěm se měla stát Itálie. Nicméně namísto přestupu na světlo světa vyplul skandál. O Luísovy služby se totiž začaly ucházet hned dva kluby (Juventus a Parma), které oba argumentovaly řádně podepsanými smlouvami. Celou věc tak musel rozhodovat soud. A verdikt byl jasný - Figo nenastoupí ani za Juventus a ani za Parmu, protože nesmí hrát v Itálii fotbal dva roky!

Zdálo se tedy, že se Portugalec vrátí do Sportingu. Pomyslný záchraný kruh však Luísovy hodil pozorný Johan Cruyff, legendární kouč Barcelony, jehož éra Dream Teamu však pomalu, ale jistě končila. Katalánský velkoklub zaplatil 2,25 milionů liber. Kolik fanoušků či odborníků tehdy vědělo, kolikanásobně Figo svoji cenu nakonec splatí...?
Famózní Luís totiž ve slavné Barceloně svůj již tak výjimečný talent dobrousil téměř k dokonalosti, ačkoliv se na přání nizozemského trenéra přesunul na křídlo. Se sedmičkou na drese se stal miláčkem culés (kteří mu díky typickým průnikům do vápna vymysleli příznačnou přezdívku 'Zorra' - tedy 'Žralok') a pravým režisérem hry celého týmu. Není se co divit, že brzy po svém příchodu do Katalánska oblékl na paži dokonce při několika příležitostech kapitánskou pásku.

Pokud Figo získal se Sportingem trofejí poskromnu, s Barcelonou sklízel plody jednoho úspěchu za druhým. Vše začalo tím, že Cruyffa na pozici kouče vystřídal Luísovi dobře známý sir Robert Robson. V roce 1996 se tak anglický trenér a jeho tým radovali nejdříve ze zisku Španělského superpoháru, ve kterém přehráli po výsledcích 5:2 na Nou Campu a 3:1 na Vicente Calderón Atlético Madrid. Následoval pohár Copa del Rey, kde na Barcelonu (která v dramatickém čtvrtfinále postoupila i díky Figově překrásnému gólu opět přes Atlético Madrid) nestačil v prodloužení Betis a prohrál 2:3. Sevilla přitom dvakrát vedla, ale klíčovou roli sehrál právě Portugalec. Nejdříve výbornou střelou z hranice vápna vyrovnával na 1:1 a poté vsítil rozhodující gól. Katalánci následně triumfovali i v Evropském poháru vítězů pohárů, když po urputném boji zvítězili 1:0 nad Paris Saint-Germain.
Robsona však pro sezónu 1997/1998 vystřídal Louis van Gaal, ale i on v každém případě spoléhal na tvůrčí schopnosti Figa. Mužstvo vybojovalo Evropský superpohár a také důležitou trofej pro mistra španělské ligy, přidalo i obhajobu Copa del Rey. Finále s Mallorkou nabídlo opravdové drama, protože po 90 minutách svítil na ukazateli stav 1:1 a nerozhodlo ani prodloužení. Vítězství Barceloně tak zaručily až penalty, ve kterých Katalánci soupeře přestříleli 5:4. Úspěchy přišly i v další sezóně 1998/1999. Luís Figo opět mohl zvednout nad hlavu pohár pro vítěze Primera Division.

Zdálo se, že dominanci katalánského velkoklubu nic neohrozí. Jenže v ročníku 1999/2000 vystoupalo ve Španělsku na nejvyšší příčky Deportivo de La Coruña a Real Madrid skončil dokonce až pátý! V klubu z hlavního města tak prezidentské křeslo zabral Florentino Peréz, který v rámci předvolební kampaně jasně slíbil, že pokud bude zvolen, přivede do Madridu Figa - nebo všem členům proplatí permanentky na celý rok!
V Barceloně nikdo dění v Realu příliš pozornosti nevěnoval, možná i proto, že vztahy uvnitř katalánského velkoklubu nebyly ideální. Prezidentský stolec již dlouhá léta ovládal legendární, ale již starý prezident Josep Lluís Nuñéz. Jak se ukázalo později, právě on byl jednou z příčin odchodů Berna Schustera, Hristo Stojčkova nebo dříve Maradony do Neapole či Ronalda do Interu Milán, když nechtěl svým hvězdám zvýšit plat. A právě proto se s Barcelonou rozhodl rozloučit také Luis Figo! "Když jsem přišel do Katalánska, odmítal jsem všechny nabídky k odchodu, i když mi konkurence nabízela třeba trojnásobný plat. Ale místo toho, aby si někdo mého chování vážil, mi prezident namísto vylepšení smlouvy předložil směšnou nabídku a řekl, že pokud nejsem spokojený, mohu jít. Florentino Peréz toho využil a vykoupil mě ze smlouvy. Ale kdybych neodešel do Realu, Barcelonu bych určitě opustil a zamířil bych do Itálie," vysvětloval o několik let později celou situaci sám Portugalec. Říká se, že když se Johan Cruyff (který klub také opustil kvůli Nuñézovi) o odchodu skvělého záložníka dozvěděl, rozbíjel v hněvu vybavení své kanceláře.
Na přelomu tisíciletí však veřejnost komplikované vztahy uvnitř klubu neznala. Šokovaný smutek fanoušků tak vzápětí vystřídala nenávist, protože právě Figo byl v očích culés zrádcem. Děti trhaly portugalcovy plakáty, stěny domů ozdobily nasprejované hanlivé nápisy. Nic nepomohlo, že Barcelona na Luísově odchodu vydělala (tou dobou se jednalo o nejdražší přestup v historii fotbalu), zloba fanoušků mnohdy překračovala únosné hranice.

Figo tedy oblékl bílý dres a hned ve své první sezóně coby merengue pomohl stejným stylem hry, kterým okouzloval Nou Camp, vyhrát španělskou ligu, následovanou domácím superpohárem. Touto dobou se také oženil se švédskou modelkou Helen Svedinovou, kterou poznal ještě za svého působení v Katalánsku. O rok později Madrid zvítězil v Lize mistrů, Evropském superpoháru a na Mistrovství světa klubů. Real následně zvítězil v Primera Division i v ročníku 2002/2003, kdy znovu dokázal vybojovat Španělský superpohár. A jednou z klíčových osobností těchto úspěchů se stal právě Luís Figo.
Hněv fanoušků Barcelony přitom stále nabíral na síle. Svůj vlilv na tom bezpochyby měla i frustrace z mizerných výsledků, kterých katalánský gigant dosahoval (zatímco Real sbíral trofeje, culés plakali nad dvěma čtvrtými a pak dokonce nad šestým místem v domácí tabulce!). Není se tedy co divit, že se El Clásica na Nou Campu nesla ve znamení útoků na hvězdného Portugalce. Z tribun se nesla slova jako "pessetero, chamtivec, zrádce, Jidáš," v jeden okamžik celý stadion dokonce skandoval "Figo portugués, hijo de puta es," tedy "Portugalec Figo , to je zkur*ysyn!" Výjimkou nebyly poletující láhve, téměř legendární se stala prasečí hlava dopadnuvší k rohovému praporku...

Portugalský kouzelník nicméně i přes nevoli culés pokračoval v Realu Madrid ve sbírání trofejí, dařilo se i na mezinárodní scéně, když na domácím EURu 2004 vybojoval s týmem Portugalska stříbrné medaile (ve finále jihoevropané nestačili na Řeky, kteří před tím v semifinále se štěstím vyřadili Českou republiku).
Figo ovšem v této době v Realu díky dřívějšímu zranění a příchodu Davida Beckhama a brazilského trenéra Luxemburga postupně ztrácel své dominantní postavení na hřišti. I proto se rozhodl splnit si svůj velký sen,  tedy vystupovat v Itálii. V roce 2005 tak podepsal v té době dvouletý kontrakt s Interem Milán.

V dresu slavného fotbalového titána ale nakonec strávil celkem čtyři roky. V každém z nich přitom dokázal mužstvu pomoci k triumfu v Serii A, v roce 2006 navíc mohl zvednout nad hlavu i Coppa Italia, ve kterém Inter porazil v konečném součtu 4:1 AS Řím. Krom toho Milán vybojoval v letech 2005, 2006 a 2008 Italský superpohár.

Luís Figo svoji bohatou kariéru oficiálně zakončil v létě 2009 v 36 letech. Za Barcelonu nakonec celkem nastoupil k 249 oficiálním zápasům, ve kterých vstřelil krásných 50 gólů, dalších 12 branek přidal v přátelských a přípravných duelech. Celkem 4x se mimo jiné radoval ze zisku poháru pro vítěze italské ligy a Primera Division (2x Barca, 2x Real), 2x z triumfu v Copa del Rey (Barca) nebo 2x z úspěchu v Evropském superpoháru (1x Barca, 1x Real). V roce 2000 získal Zlatý míč, o pár měsíců později byl zvolen FIFA hráčem roku 2001, dvě léta nato se probojoval do UEFA ideálního týmu roku, v roce 2006 do FIFA týmu roku. Celkem 3x byl ve Španělsku zvolen nejlepším hráčem sezóny, 6x portugalským fotbalistou roku.
Luís Figo se tak bezpochyby stal hráčem, který svojí jedinečnou hrou psal nejen dějiny Barcelony, ale celého světového fotbalu, když se v očích mnohých fanoušků i odborníků zařadil po bok největších legend historie.


Diskuze ke článku

Žádné diskuzní příspěvky. Buďte první!


Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit
Fan-Shop