ROMÁRIO

ROMÁRIO

Když sto tisíc čtenářů katalánského deníku Mundo Deportivo volilo ideální jedenáctku fotbalové historie Barcelony, nemohl v ní chybět. Když server goal.com povolal své experty, aby vybrali ty nejlepší Blaugranas, nemohl mezi nimi chybět. Ostatně, když fanoušci po celém světě volili nejlepší fotbalový tým všech dob... ROMÁRIO v něm opravdu nemohl chybět.

Romário de Souza Faria se, jak už je u skvělých brazilských fotbalistů tradiční, narodil a vyrůstal v prostředí, z jehož chudoby je jedinou únikovou cestou právě fotbal. Kopával za malý klub Olaria, ale když v jednom z utkání nasázel čtyři góly týmu Vasco da Gama, měl o angažmá postaráno. Právě "Vascão" se stalo jeho osudovým klubem, kam se během své kariéry opakovaně vracel a kde ji taky slavně zakončil.

 "Baixinho" (v portugalštině "maličký") se ve Vascu mezi lety 1985 - 1988 setkal s již tehdy legendárním Roberto Dinamitem, od kterého se toho spoustu naučil, což dokládá neuvěřitelná statistika osmdesáti nasázených gólů ve 125 zápasech. Na konci své první etapy ve Vascu se účastnil Olympijských her v Soulu, kde se, jak jinak, stal nejlepším střelcem turnaje a to přesto, že musel nastupovat na křídle. Další reprezentační úspěch na sebe nenechal dlouho čekat - přišla Copa América 1989 pořádaná doma v Brazílii. Finále na Maracaná proti Uruguay před 150 tisíci diváky. Snad ani nemohlo jít o více vypjatý moment, vždyť Brazilci tehdy čekali na další kontinentální titul dlouhých 40 let, navíc na stejném místě proti stejnému soupeři došlo k největší tragédii brazilského fotbalu - porážce ve finále Mistrovství světa 1950. Jenže tehdejší tým neměl Romária - ten tentokrát ve 49. minutě přeskočil gólmana a dal jedinou branku finále.

Skvělé výkony na OH neunikly pozornosti klubů z Evropy, nejrychlejší v jednání bylo PSV Eindhoven a v Nizozemsku si dodnes mnou ruce.

Za pět let v Eindhovenu často vypadal, že má nadváhu, nezřídka byl zraněn a spory se spoluhráči také nebyly výjimkou. "Měli by mít ústa zavřená, šetřit dech pro běh a nechat fotbal a skórování mně," nechal se slyšet, když mu spoluhráči přes média vyčítali nízkou tréninkovou morálku. Romário si skutečně s trénikem hlavu nelámal, když ho už měl dost, sedl na letadlo a odletěl do rodného Ria - někdy se ani neobtěžoval požádat o svolení.

Sám se také netajil tím, jak nesnáší chladné počasí. Přes to všechno stihl v letech 1988 - 1993 najít cestu do brány celkem 163x ve 165 utkáních! Třikrát v řadě se stal nejlepším ligovým kanonýrem.

"Slon je také nejtlustší, ale při požáru je první z lesa venku," odpovídal kritikům. Z Romáriovy gólové potence těžil pochopitelně celý tým, PSV se stalo třikrát mistrem Nizozemska a dvakrát zvedlo nad hlavu nizozemský pohár. Roku 1990 se Romário stal nejlepším střelcem Poháru mistrů evropských zemí, Eindhoven tehdy došel až do čtvrtfinále. Není se co divit, že byl prvním hráčem, jehož PSV uvedlo do své síně slávy.

V roce 1993 přišla doba na největší přestup kariéry - do barcelonského Dream teamu si ho vybral Johan Cruijff. Jak jinak než sebevědomý Romário ihned po příchodu ohlásil počet ligových gólů, které v následující sezóně vstřelí - mělo jich být přesně třicet. Jak slíbil, tak se stalo.

V "evropském Riu" se cítil jako ryba ve vodě. Hubenější, koncentrovanější... nejlepší. Sezóna 1993-1994 se skutečně dá hodnotit jako jeho vůbec nejúspěšnější a publikum na Nou Campu mělo onu čest vidět největšího kanonýra historie v perfektní formě. V dresu Blaugranas si připsal pět hattricků včetně toho nejslavnějšího - v domácím zápase proti Realu Madrid.

Baixinho údajně strávil celou noc před Clásicem v barech a před srazem týmu se ani neobtěžoval zastavit se doma. Těžko mu to však kdy bude někdo vyčítat. Ve 24. minutě si zády k bráně vyžádal pas od Guardioly a to, co následovalo, se do dějin fotbalu zapsalo zlatým písmem. Tzv. kličkou "Cola de vaca" se dostal přes obránce Alkortu a poslal Barcelonu do vedení. Tento gól byl zvolen nejlepším gólem v historii katalánského velkoklubu. Dodnes se ve Španělsku traduje, že Alkorta ještě stále hledá, kam mu Romário utekl. Od brazilského automatu na góly to však nebylo vše, míč dostal za záda bezradné obrany merengues ještě dvakrát a navíc přidal jednu asistenci.
Romário si ani v Can Barca nedělal s tréninky starosti, pozdě chodil takřka pravidelně, přičemž dostával pokuty vždy za každých deset zmeškaných minut. "Vyhraji Mistrovství světa a na pokuty bude peněz dost," prohlašoval tehdy. Během této sezóny unesli Romáriovi otce, osvobodit se ho policii podařilo s pomocí brazilské mafie, jejíž členové byli velkými fanoušky fotbalu a navíc se řada z nich s Romáriem osobně znala... Ten se díky tomu mohl již po šesti dnech znovu soustředit na fotbal a Barca v dramatickém posledním kole získala titul, Romário byl pochopitelně zvolen nejlepším hráčem Primera división, jedinou kaňkou tak bylo prohrané finále Ligy mistrů proti AC Milán.

 Vyvrcholení sezóny však mělo teprve přijít. V USA se totiž konalo Mistrovství světa, kam Romário původně ani neměl jet. Když byl koučem Parreirou povolán ke kvalifikačnímu utkání, které jen proseděl na lavičce, oznámil, že necestoval přes půl světa, jen aby se díval, jak ostatní hrají. Parreira ho následně vyřadil z týmu. Jenže bez Romária byli Brazilci bezradní a vážně hrozilo, že se poprvé v historii neprobojují na závěrečný turnaj - v posledním utkání proti Uruguayi museli uspět, porážka by byla národní tragédií. Parreira odhodil pýchu stranou a Baixinho v zápase o bytí a nebytí poslal dvěma brankami kanárky do USA.
Pro celou zemi to mělo obrovský význam. Před šampionátem tragicky zahynul národní hrdina Ayrton Senna a zklíčená Brazílie nutně potřebovala úspěch, nového hrdinu, který by pozvedl náladu národa. Měl jim být právě Romário.

Ve Spojených státech byl nezastavitelný, krom jediné se podílel na všech brankách Brazilců na turnaji. Skóroval v každém utkání ve skupině, zářil i ve vyřazovací části a dovedl Brazilce k prvnímu titulu bez Pelého. Skvěle si rozumněl s kolegou Bebetem, i když kolovaly zprávy o vzájemném nepřátelství. Jejich společná oslava gólu proti Nizozemsku však patří k legendárním.

V Brazíli dodnes vzpomínají na Mistrovství světa 1994 jako na mistrovství, které Brazilcům daroval Romário. Je asi zbytečné dodávat, že se stal nejlepším hráčem turnaje a následně i nejlepším hráčem světa pro rok 1994 (rok předtím obsadil druhé místo).

Ve své vlasti se stal legendou a začalo se mu po rodném Riu stýskat. Za Barcelonu ještě stihl rozmést parádními výkony například Atlético Madrid či Manchester United, ale spory s Johanem Cruijffem ho definitivně přesvědčily, že návrat domů bude tou nejlepší volbou.

Nevrátil se však do Vasco da Gama, ale do konkurenčního Flamenga. Ve 105 utkáních zaznamenal 91 gólů a znovu neodolal lákání Španělska, tentokráte Valencie, kde však kvůli hádkám s koučem Aragonésem odehrál jen deset utkání, ve kterých přesto stihl dát šest branek, včetně úžasného voleje z více než třiceti metrů.
Rok 1997 byl ve znamení dalších úspěchů v národním dresu. S Ronaldem vytvořili dechberoucí "Ro-Ro attack", jehož sílu dokazuje napříkald utkání proti Austrálii, kde oba dali hattrick. Brazílie v onom roce vyhrála Copa América i Pohár Konfederace, kde se Romário v 31 letech stal nejlepším střelcem. Zdálo se, že Mistrovství světa 1998 bude pro kanárky spanilou jízdou. Tehdy přišla jedna z nejnešťastnějších chvil v Romáriově kariéře. Zranil se a i když tvrdě dřel a stihl se dát do pořádku, trenéři Zagallo se Zicem ho kvůli osobním antipatiím nenominovali, za což tvrdě zaplatili. Po finálové porážce se opomenutí Romária stalo neodpustitelným.

Sám Baixinho to těžce nesl, jeho slzy při tiskové konferenci nesmírně rozčílily věrné fanoušky. Trenérům se "pomstil" po svém, když jejich karikaturu umístil na toalety svého baru, za což později musel zaplatit tučnou pokutu.
I když dávno po třicítce, Romário byl ve vápně stále nezastavitelný. V poslední sezóně za Flamengo dal v 84 zápasech 77 gólů a vrátil se do Vasca. Jestliže často platí, že druhá angažmá nebývají ideální, v tomto případě šlo o pravý opak. Ve 34 letech byl nejlepším střelcem ligy, řada deníků ho zvolila do ideální jedenáctky světa. S dalším brazilským bouřlivákem Edmundem rozmetli Manchester United na Mistrovství světa klubů. Ve Vascu zůstal až do roku 2002, za tu dobu dal ve 112 utkáních 106 gólů.

V kvalifikaci na Mistrovství světa 2002 se Brazílie znovu ocitla v úzkých a znovu byl na záchranu povolán 35letý Romário. Přestože odehrál jen polovinu zápasů, byl nejlepším střelcem celé jihoamerické kvalifikace a svou rodnou zem znovu vytáhl z problémů. Tehdejší trenér Scolari však pro zkušeného útočníka v nominaci na závěrečný turnaj místo nenašel. V Brazílii se na protest konaly demonstrace, ale velmi silný celek se třemi "R" (Rivaldo, Ronaldo, Ronaldinho) na rozdíl od roku 98 uspěl a Scolari si mohl oddychnout.
Reprezentační kariéru završil Romário v rozlučkovém utkání proti Guatemale 27.4.2005. Samozřejmě vstřelil gól, jeho celková reprezentační bilance činí 56 gólů v 74 utkáních.
Věděl, že přišel o poslední šanci zahrát si znovu na velkém turnaji, na klubové úrovni však stále měl dostatek střeleckého prachu - ve Fluminese stihl v 62 utkáních vstřelit 36 gólů a rozhodl se, že zkusí nějaké exotické angažmá. V Kataru se mu však vůbec nelíbilo, a tak se znovu vrátil do milovaného Vasca, kde se ve 40 letech stal nejlepším střelcem brazilské ligy. Bylo to již počtrnácté, co se mu podobný počin v nejvyšších soutěžích povedl, což je historický rekord. Druhý Josef Bican se nejlepším střelcem stal dvanáctkrát, třetí Pelé "pouze" jedenáctkrát.

Na sklonku kariéry si zahrál na Mistrovství světa v plážovém fotbale a poté vyhlásil útok na hranici tisíc vstřelených gólů. Po vzoru Pelého přestoupil na krátkou dobu do USA, kde byl zvolen nejlepším hráčem USL, následovala kratičká štace v Austrálii. U protinožců vsítil další legendární gól - gól v soutěžních zápasech číslo 766, čímž se dostal v historické tabulce před Pelého na první místo (některé zdroje nicméně uvádí, že ještě více má Pepi Bican).

Podle vlastních počtů už byl jen pár zásahů od tisícího gólu. Znovu se tedy vrátil do Vasca, aby oné mety dosáhl v barvách klubu, kde začínal. Zastavil se na čísle 999, ale několikrát vyprodaný magický stadión Maracaná se ne a ne dočkat. Baixinho proto zvolil domácí stánek Vasca a legendární moment konečně přišel z penalty 20. května 2007 proti Sport Club de Recife. Jakmile míč doplachtil do sítě, přestalo se na dlouhé desítky minut hrát, celý stadión oslavoval a Romário dával rozhovory desítkám dychtivých novinářů. Znovu byl králem.
Otázka tisícího gólu je dodnes mnohými zpochybňována, organizace FIFA Romáriovy oficiálně pogratulovala, nicméně doplnila, že dle jejich záznamů má 930 branek.

Obecně se očekávalo, jako už několikrát, že po vstřelení tisícího gólu ukončí kariéru. Ovšem láska k fotbalu byla stále příliš silná, a tak ještě pár měsíců zůstal. Statut Romária jako skutečné ikony potvrdily dny následující, kdy byl jmenován hrajícím trenérem v zápase, ve kterém Vasco dovedl k ceněné výhře 1:0 (i když ta na postup nestačila).

Po dosáhnutí takřka všeho, po čem toužil, ukončil kariéru 15. dubna 2008 slovy "Už je konec. Má doba je pryč."

 Skončil hráč, kterého Pelé zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa, hráč který byl v největším hlasování fanoušků zvolen do ideální jedenáctky historie. Fotbalista, jemuž stačila jediná celá sezóna, aby se stal nepostradatelnou částí každé barcelonské jedenáctky, již se někdo rozhodne vytvořit.
Cruijff v popisu Romária prohlásil: "Je nejlepší naprosto ve všem, jakoukoli vlastnost si vyberete. Génius pokutového území."
Ať zažíval úspěch nebo zklamání, vždy zůstal sám sebou. Nikdy nezapomněl, odkud pochází, dával přednost plážím v Riu před evropskými penězi. Byl poslední věrnou brazilskou hvězdou, která strávila většinu kariéry doma. Možná proto je občas v Evropě trochu opomíjen, o to více ho však v Brazílii milují.

Maradona, který si od Romária vytrpěl potupné jesličky na Maracaná, ujistil, že v jeho ideální jedenáctce by Baixinho určitě nechyběl.

Neměl by, Romário je totiž jen jeden...


Diskuze ke článku

Žádné diskuzní příspěvky. Buďte první!


Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit
Fanklubový eshop FC Barcelona