Xavi Hernández: O Barceloně, trénování, vášni a budoucnosti

„Tati, vážně jsi hrál s Messim?“ ptá se šestiletý Dan, syn Xaviho Hernándeze.
„Ano.“
„A s Neymarem?“
„Ano.“
„S Pelém?“
„Ne, ne, to ne.“
„S Cristianem?“
„Ne, ale mnohokrát jsem proti němu hrál.“
„Ty vážně znáš Messiho, tati? Máš na něj číslo? Máš číslo i na Cristiana? Znáš doopravdy i Lamina?“

Xavi Hernández, 45 let, se prochází muzeální částí svého rodinného domu v centru Barcelony. Obklopen stovkami fotbalových dresů, které buď sám oblékl, nebo si je vyměnil se soupeři. Patří k hrstce fotbalistů, kteří odehráli více než 1 000 profesionálních zápasů, z toho 767 za první tým Barcelony — a to je skutečně co říct.

A pak jsou tu dresy z jeho 133 reprezentačních startů za Španělsko. A trofeje, tolik trofejí — týmových i individuálních. Je členem historického „Ballon d'Or Dream Teamu“ časopisu France Football, kde figurují i Ronaldo, Messi, Maradona, Maldini a brazilský Ronaldo. A ano, všechny je zná, nebo znal. Pro případ, že by se ho na to jeho syn znovu zeptal.

„Děti si začaly uvědomovat, že táta má něco společného s fotbalem,“ říká.

„Doma jsme o tom moc nemluvili, chtěli jsme, aby měly normální dětství. Ale pak objevily hru FIFA a viděly tam hráče. A ve škole jim říkali: ‚Tvůj táta byl trenérem Barcelony!‘ A syn na to: ‚Opravdu? To nevím.‘ A tak se mě přišel zeptat domů. Nemohl jsem mu lhát.“

„Můj syn zbožňuje Lamina Yamala a Pedriho. Miluje Barcu. Naše dcera má devět a má ráda (Roberta) Lewandowského a Raphinhu. Jsme barcelonská rodina. Když hraje tým, sledujeme mužský i ženský fotbal. Děti sbírají samolepky hráčů i hráček. Máme radost, že se Barçe daří. Hodně lidí si myslí, že mě to třeba netěší, když už tam nejsem, ale jsem opravdu šťastný, že se týmu i Hansi Flickovi daří.“

„Máme velmi dobrý tým, který se může jen zlepšovat, protože je tak mladý. Hansi za mnou přišel, mluvili jsme spolu dvě hodiny. Máme mezi sebou dobrý vztah a řekl mi: ‚Díky moc. To, co jsi tu pomáhal budovat, mi dělá radost. Hráči tvrdě trénují a část jejich přístupu vychází od tebe.‘“

„A pak tu máte média a členy vedení klubu. V Barceloně to může být složité. Když řeknete něco pozitivního o současném trenérovi, bere se to jako kritika toho předchozího, tedy mě. Ale tak to být nemusí. Mám dobrý vztah s Hansim a respektuji jeho i jeho hráče, stejně jako jsem měl respekt k Ronaldu Koemanovi, který byl přede mnou. Koeman si zaslouží uznání za to, že do týmu přivedl Gaviho, (Alejandra) Baldeho a další mladé hráče — z čehož jsem pak těžil i já. A také vyhrál Copa del Rey.“

„Ale pokud se ptáte, jestli jsem šťastný a hrdý na to, že jsem dal první šanci Laminemu a (Pau) Cubarsímu, tak samozřejmě že ano. Lamine je génius. Stane se nejlepším.“

Pro The Athletic připravujeme dvoudílný rozhovor se Xavim, který jsme vedli v jeho domě v Barceloně letos v dubnu. Dnes mluví s Andym Mittenem o své posedlosti fotbalem, hráčích a klubech, které rád sleduje, trenérech, které obdivuje, o stylu hry, který preferuje, a o svém pohledu na to, jak bylo zacházeno s Carlem Ancelottim v Realu Madrid.

Ve druhé části, která vyjde příští týden, pak Xavi vypráví Polu Ballusovi celý příběh svého trenérského působení v Barceloně — od vztahu s Lionelem Messim přes rozvoj hráčů jako Yamal až po realitu života na lavičce Barçy.

„Tohle jsou moje vzpomínky – převážně krásné,“ říká Xavi a s radostí nás provádí mezi svými cennými relikviemi. „Chci, aby to viděly moje děti, rodina i přátelé. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl žít takový život. Nikdy by mě nenapadlo, že dosáhnu takové kariéry. Mým cílem bylo jen zahrát si v La Lize. Sny byly spojené s Barcou, ale v hlavě jsem měl, že to, co jsem nakonec dokázal, je nemožné. Vyhrát mistrovství světa se Španělskem? Vždyť to vyhrávaly Argentina, Brazílie nebo Německo, ne Španělsko.“

„A co bylo ještě lepší, já si to užil. Hrál jsem finále mistrovství světa bez napětí a nervozity. Nervózní jsem byl před zápasem, ale jakmile začal, byl jsem klidný. Byl jsem na vrcholu fotbalu a nemám si na co stěžovat.“

„Stejné to bylo i ve finále Ligy mistrů. V obou zápasech proti United, a hlavně ve Wembley, jsem si říkal: ‚Dejte mi míč, dejte mi míč!‘ To jsou moje nejkrásnější vzpomínky. Nejen na výhry, ale na samotnou radost ze hry. Mentalita Johana Cruyffa, ten nápis na rohožce přede dveřmi u něj doma: ‚Salid y disfrutad – Vyjděte ven a užijte si to‘, to pro mě bylo všechno.“

„A my jsme si to opravdu užili. Ty dvě výhry v Lize mistrů proti United patřily k našim nejlepším výkonům — individuálně i jako tým. Wembley v roce 2011 bylo skoro dokonalé. O poločase jsem byl ale strašně naštvaný. Měli jsme vést 3:0 a bylo to jen 1:1. Rozbil jsem lahev s vodou a křičel: ‚Co to je? To snad není možný!‘ To jsem normálně nedělal. Měl jsem pocit, že jsme se chovali hloupě.“

„Ve druhém poločase jsme dali ještě dva góly a vítězství si naprosto zasloužili. Pamatuju si výraz Waynea Rooneyho asi deset minut před koncem. Podíval se na mě, měl toho dost. Myslím, že cítili, že jsme si výhru opravdu zasloužili. Po zápase na tiskové konferenci řekl Sir Alex Ferguson, že jsme byli nejlepší tým, proti kterému kdy hrál. To bylo neuvěřitelné slyšet.“

„V Římě v roce 2009 byl United v prvních dvaceti minutách fantastický. Hrozně jsme trpěli. Tři šance. Cristiano Ronaldo a pak dorážka. Piqué a Park. Kdyby United dali gól, všechno by to vypadalo jinak. Ale když skóroval Samuel (Eto’o), začali jsme mít zápas naprosto pod kontrolou.“

Procházíme kolem ocenění. Xavi byl třikrát mezi třemi nejlepšími fotbalisty světa — v éře, kterou ovládli Messi a Ronaldo. A pak jsou tu dresy z finálových zápasů za Barcelonu i za Španělsko.

„Finálové dresy, ve kterých jsem sám hrál, jsem si nechal,“ říká. „V ostatních zápasech jsem dresy často měnil. Mám jich přes 400. Ke konci kariéry, když mi bylo 33, jsem se rozhodl měnit dresy častěji. Zavolala mi máma a říkala, že u nich doma mám přes 200 fotbalových dresů. Byl jsem překvapený, tak jsem je všechny posbíral a přinesl sem. Ten nápad jsem dostal, když jsem byl u (Javiera) Savioly doma.“

„Ale než mi máma zavolala, chodil jsem po zápase do šatny a občas si dres vyměnil schválně s kamarády — se Saviolou, když hrál za Madrid nebo Málagu, s Fernandem Navarrem v Seville, s Casillasem, Fernandem Llorentem nebo Josebou Etxeberriou. Říkali jsme si: ‚Hele, vyměníme si dresy.‘ Ale v posledních dvou letech jsem už cíleně chtěl třeba dres Luky Modriće — takže jsem to byl já, kdo ho oslovil. Nebo (Jérémyho) Toulalana z Málagy.“

A pak jsou tu knihy a šanony.

„Můj táta doma v Terrassě sbíral všechny noviny, které o mně psaly, už od mých patnácti let. A pak se toho ujal jeden pán z Pamplony — profesionál — a všechno dal dohromady do alb. Někdy, když se nudím, otevřu si výstřižky z určitého roku. Je zajímavé číst zpětně, kolik kritiky jsem tehdy dostával.“

„V roce 2007, kdy to bylo v posledních letech Franka Rijkaarda opravdu těžké, byla ta kritika neuvěřitelná. Říkali, že neumím pořádně hrát, že nejsem moderní fotbalista, že jsem moc pomalý, že umím jen přihrávat do strany. Ale pak přišel Guardiola a kritika rázem utichla. Těch vzpomínek je opravdu hodně.“

Ačkoli loni na konci sezony po dvou a půl letech odešel z pozice trenéra Barcelony, fotbal zůstává i nadále obrovskou součástí jeho života.

Říká: „Pořád miluju fotbal, je to moje vášeň. Sleduju ho 24 hodin denně. Moje žena si stěžuje: ‚Zase?!‘ – a já na to: ‚Ale vždyť to je Evropská liga!‘ Viděl jsi ten zápas mezi Manchesterem United a Lyonem? Lyon vyhrál 4:2. Říkal jsem si: ‚Ne, to bude pro Amorima těžké!‘ A pak, o deset minut později, to bylo neuvěřitelné.“

„Fotbal je bláznivý. A teď (mluvíme před prvním zápasem), si myslím, že United jsou favorité, když mají odvetu doma na Old Trafford. Kdyby se odveta hrála v Bilbau, bylo by to mnohem těžší. Jsou jako lvi. Hrát v Bilbau je jako být v divadle, skoro jako v Anglii. Je tam obrovský respekt k soupeři, k rozhodčím.“

„Bilbao není jako zbytek Španělska. Vyhrál jsem tam s Barcou několik zápasů a domácí fanoušci nám i tak tleskali. Mají respekt k soupeřům. Valverde v Athleticu odvádí po taktické stránce skvělou práci. Hrají v rozestavení 4-4-2. Tlačí vysoko se Sancetem a klasickou devítkou, blok tvoří dva záložníci, kteří neúnavně pracují – jeden vystupuje, druhý drží rovnováhu.“

„Nejvíc zápasů, co jsem za jeden den zhlédl, bylo osm. Rád analyzuju týmy. Někdy si do počítače zadám třeba ‚Atalanta‘ a pustím si čtyři zápasy za sebou. Proč? Protože mě zajímá, co dělá Gasperini. Osobní souboje jeden na jednoho po celých 90 minut, a proto taky podepisují silné, fyzicky připravené hráče.“

„Nebo (Roberto) De Zerbi v Marseille. Nebo Nuno Espírito Santo v Nottinghamu. Baví mě sledovat různé styly fotbalu a co trenéři vymýšlejí. Ale musím si od toho občas odpočinout. Nedávno jsme byli s rodinou v Kataru a nedíval jsem se na žádný fotbal… kromě všech zápasů Ligy mistrů.“

„Sleduju zápasy v televizi. Jít na stadion je pro mě složité. Můj syn by chtěl, abychom šli společně na Barçu, ale sedět v hledišti je těžké. Takže sleduju zápasy v televizi a užívám si Hansiho tým. Tlačí z krajů hřiště — Raphinha a Lamine napadají zároveň, přidávají se i krajní beci. Obránci Íñigo, Cubarsí a Araújo výborně čtou ofsajdové situace.“

„Inter Milán. Není to úplně můj styl — hra s pěti vzadu — ale s Inzaghim hrají výborně. Hráči jsou dlouho spolu, v bloku jsou skvěle vyvážení, a pak vyrážejí do útoku s Lautarem, Dumfriesem, Thuramem nebo Dimarcem. Je to úžasné. A trojice záložníků — Mchitarjan, Barella a Çalhanoğlu — nezkazí přihrávku. Dokážou okamžitě přepnout z defenzivního bloku do plného útoku.“

Jaký je styl Xaviho Hernándeze jako trenéra?

„Můj základní styl je 4-3-3, ale v útoku se můžeme přizpůsobit na 3-4-3. Někdy i 4-2-3-1, záleží na tom, jaké máte hráče,“ říká Xavi. „Používám křídla, ne krajní obránce k útoku. Když útočí krajní beci, soupeř může snadno ovládnout hru. Ale to je jen můj názor, trenéři, kteří hrají s pěti vzadu, by asi nesouhlasili.“

„Moje filozofie stojí na čtyřech P: possession (držení míče), position (postavení), press (napadání), perception(vnímání). Potřebujete držet míč, abyste mohli vyhrát. Musíte být ve správných pozicích. Když ztratíte míč, musíte okamžitě napadat. A musíte vnímat dění kolem sebe, chápat hru. Ale přidávám ještě jedno P: passion (vášeň). Bez vášně nejde hrát fotbal. Casado z Barcelony možná není nejtalentovanější hráč, ale má tolik vášně, že může hrát za Barcelonu.“

„A hodně sleduju. I když odpočíváte — a já si teď dávám roční pauzu — musíte sledovat, co se děje. Musíte vidět, co dělají vaši kolegové. Co dělá Pep, jak proměnil tým, který přestal vyhrávat? Věděl, že nejsou ve stavu, kdy by mohli 90 minut napadat, tak hru přizpůsobil. City přestalo tlačit tak vysoko.“

„Luis Enrique si vede výborně v PSG. Je posedlý, každý hráč musí běhat pro tým. Zápasy PSG proti Aston Ville byly skvělé. A Unai Emery odvádí skvělou práci. Pro španělské trenéry je tohle skvělé období: Iraola, Arteta, Xabi Alonso. Lopetegui byl ve West Hamu — těžká štace — ale je to výjimečný trenér. Někdy se proti vám v zápase otočí dynamika. Sledoval jsem Juda Bellinghama v zápase proti Athletic Clubu — měl tři šance, ale nedal gól. Přitom ten samý hráč by je loni všechny proměnil. To z něj nedělá špatného hráče.“

Kteří hráči se Xavimu líbí ke sledování?

„Pedri. Ten neztrácí míč. Vždycky se rozhodne správně, kdykoli má balon,“ říká Xavi. „Vždycky volí tu nejlepší možnost. Frenkie (de Jong) je teď ve skvělé formě, a taky tenhle Vitinha. Vždycky se zaměřuju hlavně na záložníky. Bruno Fernandes je další hráč světové úrovně. Je to bojovník, má v hlavě jen vítězství. Má talent i vášeň. On, Rashford, Fred, Lisandro a Antony hráli skvěle, když se v roce 2023 utkali s mým týmem Barcelony. V prvním poločase odvety na Old Trafford jsme měli hru trochu pod kontrolou, ale ve druhé půli byli neuvěřitelní. Hráli s obrovskou vášní. Fernandes šel během zápasu přímo proti mně – to byla čistá vášeň.“

Jaké ligy Xavi sleduje?

„Nejvíc La Ligu,“ říká. „Pak Premier League. Francouzskou ligu tolik ne, ale občas se podívám na PSG nebo Marseille, hlavně na Paříž. V Itálii sleduju Como, protože tam mám pár přátel — Sergiho Roberta a Cesca Fábregase. Mám dobré známé i v Saúdské Arábii a Kataru, takže sleduju i tyto ligy. Sleduju toho opravdu hodně. Miluju fotbal. Sleduju i Panamu, protože tam hraje můj kamarád. A občas i indickou ligu, protože tam působí hodně španělských trenérů.“

Xavi je fotbalový fanatik. Jednou se mě prý zeptal, proč se stadion Charltonu jmenuje The Valley.

„Když byl Guardiola náš trenér, hráli jsme v Copa del Rey proti Hospitaletu, to je obvykle tým třetí nebo čtvrté ligy,“ vzpomíná. „Na poradě před zápasem Guardiola řekl: ‚Xavi vám o těchto hráčích řekne víc než já.‘ Tak jsem mluvil já. Začal jsem u Davida Pratse, dobrého útočníka, a pak jsem popsal celý tým. Měl jsem tam kamarády, ale i když jsem byl svobodný, koukal jsem doma na všechny zápasy nižších lig na TV3 v Katalánsku.“

„Dokonce i moji rodiče se dívali se mnou, i brácha. Sledujeme fotbal, to je naše vášeň. Když jdu v neděli na návštěvu k rodičům, dívají se zrovna na zápas Lleida proti Terrassě.“

„Moje sestra se tolik nedívala, ale byla výborná hráčka. Hrála se mnou a s mými kamarády v parku. Měla nejlepší levou nohu — jako Messi. Problém byl, že v době, kdy byla malá, skoro neexistovaly ženské týmy. Dnes už jich je spousta.“

Chtěl by se Xavi vrátit do fotbalu?

„Samozřejmě. Kde, to ještě nevím,“ říká Xavi, který mluví katalánsky, španělsky i anglicky — v tomto jazyce také probíhá celý rozhovor. „Nikam nespěchám, ale chtěl bych nějaký dobrý projekt. Něco ve stylu: ‚Máš čtyři roky na to, abys vybudoval tým.‘ Moc rád bych pracoval v Premier League, protože miluju tu vášeň, která tam panuje. Ve Španělsku je to až moc jen o výsledcích.“

„Podívejte se, co se děje s Ancelottim, lidé ho kritizují. Není to fér. Za posledních deset let vyhrál třicet trofejí a stejně se o něm mluví, jako kdyby nikdy nic nedokázal. Valverde to řekl přesně: ‚Jestli kritizují Ancelottiho, co zbývá nám ostatním?‘“

„Ten tlak ve Španělsku je obrovský. Obzvlášť v Barçe a v Madridu.“

„Chelsea s Marescou, to je zajímavý projekt. Arteta s Arsenalem, už je tam šestou sezónu, a i když byly chvíle, kdy to nešlo, klub mu věřil a šel dál. A vyplatilo se to. To se ve Španělsku nestává.“

„Nebo třeba národní tým — to mě taky láká. Když jsem snil o trenéřině, snil jsem o tom, že povedu tým na mistrovství světa nebo Evropy.“

A co Španělsko?

„Proč ne někdy v budoucnu? Nebo jiný nároďák. Nemám v sobě žádnou posedlost, že musím hned někam nastoupit. Jsem v klidu, sleduju fotbal, jsem s rodinou.“

Jaké to bylo hrát v Anglii?

„Miluju, že jsem mohl hrát za Barcelonu a nelituju ničeho, ale moc rád bych si býval zahrál i v jiné evropské lize,“ přiznává. „Premier League, Itálie... Premier League je čistý fotbal. Lidé tam respektují fotbal jako profesi — trenéry, hráče — pokud odevzdáte na hřišti všechno.“

„Miluju hrát na Anfieldu nebo Old Trafford. Ta atmosféra. Ten řev, když domácí útočí. A taky jsem často hrál na Celticu. Neuvěřitelné.“

S kým z bývalých spoluhráčů je stále v kontaktu?

„Mám spoustu přátel a s mnoha z nich jsem stále v kontaktu. Cocu, Iniesta, Kluivert, Figo, Casillas, Rivaldo, Ronaldinho. Hrál jsem s tolika skvělými hráči.“

Co pro vás znamená tahle fotka?

Zdroj: X @90sfootball

„Viděl jsem ji na Instagramu. Pro mě znamená: ‚Tohle je Barca.‘ Přemýšlíme o fotbale stejně. Hlavní důvod, proč jsme trenéři, je ten, že fotbalu rozumíme. Máme pocit, že můžeme hráčům pomoci. První věc, kterou hráčům říkám, je: ‚Jsem tady, abych vám pomohl,‘ protože i já sám jsem během své kariéry dostal spoustu pomoci,“ říká Xavi.

„Ale potřebujete čas. I teď je Barcelona v přestavbě. Když jsem to jako trenér řekl, byl jsem za to kritizován, ale Lamine má 17, Cubarsí 18, Pedri 22, Gavi 20 a Balde 21 let. Jenže když jednu sezónu nic nevyhrajete, lidé začnou panikařit.“

„Vím, že Manchester United má těžký rok, ale vidím, co se Ruben Amorim snaží budovat. Je na začátku projektu, ale je tam jedna věc, která je klíčová: hráči za něj bojují. A to je strašně důležité. Běhají pro tým. Simeone — ať už máte rádi jeho styl, nebo ne — má tým, který za něj bojuje. A když máte tým, máte šanci.“

Jaké je to postavit se těmto trenérům?

„Valverde je klidný. Já jsem taky klidný, ale když cítím, že se děje něco nespravedlivého, hráč nedělá to, co jsme si řekli, nebo je špatné rozhodnutí rozhodčího, tak se naštvu. I o poločase dokážu něco rozbít,“ přiznává.

„Ancelotti? Klidný, ale taky si postěžuje! Je to gentleman. Marcelino – klid. Imanol – respekt. Unai Emery? Ten se nezastaví. Plný vášně. Stejně jako Luis Enrique. Mám k nim obrovský respekt.“

„Jsem hrdý na to, že jsem jako trenér Barcelony mohl čelit těm nejlepším koučům. Jen s Guardiolou jsme si nezahráli, kromě jednoho přáteláku. Většinou jsem si po zápase s trenéry popovídal. Bylo to uvolněné, ale všichni vám řeknou, jak tím trpí. Spousta trenérů trpí. Já jsem připravený trpět znovu, ale nemyslím si, že by to někdy mohlo být horší než v Barce.“

„Pro mě to bylo moc emotivní, protože jsem byl i fanoušek. Pro Hansiho je to jiné. Nemluví španělsky, není fanouškem Barcelony. Řekl jsem mu: ‚Nesleduj média, nebo se zblázníš. Soustřeď se jen na tým, protože když jsi odtud, opravdu trpíš.‘“

„Cítíš, jak ti ubývá energie, protože ty i tvoje rodina jste odsud. Kdybychom šli někam jinam, řekl jsem svému týmu: ‚Vyhrajeme díky odhodlání a vášni.‘“

A ta vášeň pro fotbal z Xaviho jen srší — zápasy, detaily, minulost, budoucnost. Má chuť neustále se učit, a tak mu klademe další otázky. Například: Kde hraje Everton?

„Chtěl jsem říct Elland Road, ale to je Leeds United. Leeds jsem taky sledoval, kvůli Marcelu Bielsovi a také kvůli Ivanu Torresovi, mému kondičnímu trenérovi, který tam byl. Ale Championship už moc nesleduju, na to není čas.“

„Everton. Everton.“ (Dlouhá pauza.) „Everton?“

Poprvé se Xavi Hernández u fotbalu zarazil. Ale jen na chvíli…
„Goodison Park!“