VÝJEZD NA VILLARREAL ANEB BUDAPEŠŤ UŽ NIKDY!

VÝJEZD NA VILLARREAL ANEB BUDAPEŠŤ UŽ NIKDY!

Famózní zápas futsalistů, setkání s Arim Santosem, galapředstavení basketbalistů, setkání s Tomášem Satoranským, selfie s Giovanim dos Santosem, setkání s druhým zástupcem České republiky v Barçe, úžasné město Barcelona a hlavně strhující zápas Barçy s Villarrealem z nejlepších míst na stadionu, hned vedle prezidentské lóže. To vše bylo součástí našeho výjezdu, který málem skončil dříve, než začal.

Vzhledem k velice příznivým cenám letenek jsme se tentokrát rozhodli do Barcelony letět z Budapešti. Málem se nám to stalo osudným. Podle našeho řidiče a hlavního organizátora Gianniho jsme v Budapešti měli být za chvíli a vzhledem k tomu, že jsme vyjeli s dostatečným předstihem, měli jsme mít ještě v Bratislavě čas na kafíčko v Auparku, kde se k naší výpravě měl přidat Brian.

Cesta vypadala v pohodě, počasí bylo relativně dobré a provoz mírný. Bohužel jen do té doby, než jsme se přiblížili k Bratislavě, kde napadal stoletý sníh a veškerá doprava kolabovala. Sněhu přibývalo, stejně tak aut. Nejprve byl uzavřen tunel Sitina, následně i most Lafranconi a tak jsme se velmi pomalým tempem blížili k další možné cestě a to mostu SNP, kde jsme se nakonec měli setkat s Brianem. Na most jsme nakonec dorazili, ale byly to opravdu nervy. Cesta přes Bratislavu trvala velmi dlouho, nervozita stoupala, zvlášť když nás řidič druhé posádky Jura zásoboval smskami typu: „Dá se ještě přebookovat letenka?“ Brian nakonec úspěšně nastoupil a tak jsme mohli pokračovat dále. Tímto zdržením jsme však přišli o časovou rezervu, abychom dorazili na letiště včas (tedy klasicky kolem dvou hodin před odletem). Nemohli jsme si tedy již dovolit žádné větší zdržení.

V Maďarsku naštěstí cesty vypadaly lépe a tak jsme mohli v klidu pokračovat a plánovat program našeho pobytu v Barceloně. Klid ovšem nevydržel příliš dlouho, když jsme se najednou museli pohybovat krokem a nevěděli jsme, kdy toto tempo skončí. Skončilo asi za půl hodiny a v tuto chvíli již šlo opravdu do tuhého, ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Auta jsme měli nechat na parkovišti vedle terminálu 2. I když už jsme byli blízko letiště, žádnou ceduli s nápisem terminál 2 jsme neviděli a tak jsme pokračovali v cestě. Po delší době byla odbočka na terminál 1 a tak jsme přepokládali, že odbočka na terminál 2 bude hned následovat. Nenásledovala! Místo toho jsme vjeli do dnes již legendárního budapešťského koridoru, kde nebyla možnost sjet, odbočit ani se jakkoliv otočit. Vzdalovali jsme se od letiště a čas plynul. Do odletu již nezbývala ani hodina a v tuto chvíli jsem se již začal smiřovat s faktem, že nám letadlo uletí. Tlak/tep jsem měl opravdu vysoký a je velké štěstí, že nejsem kardiak. Po několika kilometrech jsme se nakonec otočili, ale terminál 2 byl stále v nedohlednu a tak to vypadalo, že jsme si udělali pouze drahý výjezd do Maďarska a do Barcelony nedoletíme.

Brian mezitím komunikoval s jedním ze zaměstnanců parkoviště a tak jsme se dozvěděli zajímavou a velmi podstatnou informaci, že terminal 2 je všude označen jako Liszt Ferenc 2 a i když byl na jedné ceduli nápis Terminal 1, nápisu Terminal 2 bychom se nikdy nedočkali. Vraceli jsme se tak naším oblíbeným koridorem zpátky, Liszt Ferenc v nedohlednu… Naštěstí se nějaké ty cedule nakonec objevily a my jsme se pomalu ale jistě blížili k našemu terminálu. Na zarezervované parkoviště už nebyl čas a tak jsme se rozhodli zaparkovat přímo před letištěm. Menším nedorozuměním a stresem jsme však odbočili špatně – přímo na parkoviště vyhrazené taxikům. Taxikáři nebyli vůbec nadšení – troubili, blikali a nadávali, ale naštěstí nikdo z nás neumí maďarsky a tak jsme pokračovali dále a chtěli jsme se zatočit zpátky k terminálu, v cestě nám ovšem stál obrubník a tak jsme se museli otočit a vjet do protisměru. Taxikář, který zrovna přijížděl, z toho moc velkou radost neměl. Krásná tečka za naší cestou do Budapešti k Terminálu 2, tedy pardon k Liszt Ferenc 2.

Nakonec jsme tedy přece jen u terminálu zaparkovali, bylo něco kolem 19:10, tedy 50 minut před odletem a to nás ještě čekala prohlídka a cesta k bráně. Značení na letišti nebylo zrovna  nejlepší, ale nějak jsme se dostali k letištní kontrole. Kontrolu vzali hodně poctivě, strávil jsem tam pěkných pár minut a nervozita opět stoupala. Když už jsem myslel, že kontrola skončila, musel jsem si ještě sundat boty, naštěstí dál to nedošlo. Brána se zavírala 19:30, my jsme dorazili 19:28, takže nakonec vlastně s přehledem a velkou rezervou.

Na letadlo jsme ještě nějakou dobu čekali v hangáru. Nutno říct, že hangár to byl opravdu hnusný a smrděl, a to byl další důvod, proč už nikdy z Budapešti neletět. Těsně před odletem začala sněhová vánice a tak odlet nebyl zase tak jistý. Nakonec našemu letadlu ještě před odletem rozmrazovali křídla (což by určitě ocenil letecký nadšenec stréc JakubFCB) a mohli jsme vyrazit. V Barceloně jsme byli až kolem půlnoci, busem jsme dorazili na Placa Catalunya a šli se ubytovat. Nutno říct, že jsem si cestu po La Ramble ještě nikdy takto neužil, protože jsme byli opravdu hodně blízko toho, že letadlo nestihneme nebo že bude let zrušen, jako se to stalo slovenským fanouškům v Bratislavě. Na bytě jsme ještě probrali naší úžasnou a nezapomenutelnou cestu a šli spát, čekal nás totiž nabitý program.

V sobotu nás nejprve čekal Montjuic. Nahoře jsme po krátkém stoupání do kopce nasedli na lanovku a naskytl se nám úžasný výhled na celou Barcelonu. Navštívili jsme Montjuic Castle a kochali jsme se Barcelonou, která je z této památky vidět téměř celá a je to opravdu nádherný pohled. Camp Nou ovšem vidět není, jak tvrdil v roce 2012 svým kolegům Gianni. Montjuic Castle je opravdu krásný, také se tam nachází spousta pomerančovníků a nebyl by to Gianni, kdyby pomeranč neochutnal. Nutno podotknout, že byl velmi kyselý. Na tomto místě se také natáčel první z mnoha dílů Toulavé kamery v podání Jury, který by mohl vydat celovečerní film, kdyby veškerá svá videa z Barcelony sestříhal.

Dále jsme zamířili k Olympijskému stadionu, Muzeu umění a Placa Espanya. Krátce jsme se zastavili i v Areně, ze které je také krásný pohled. Následně jsme zamířili směr La Rambla k našemu ubytování, abychom se připravili na první zápas FC Barcelony, tentokrát utkání futsalistů. Na byt jsme mohli jet metrem, jít po hlavních ulicích nebo malými, zakroucenými uličkami, u kterých nikdo neví kam vedou. Vzhledem k tomu, že byl součástí naší výpravy milovník podobných uliček Gianni, vyrazili jsme tedy tou nejsložitější cestou. I tyto uličky a ne příliš známá místa v Barceloně jsou krásné a díky překvapivě skvělému orientačnímu smyslu Gianniho jsme opravdu dorazili na Ramblu. Vyrazili jsme ke Camp Nou a Palau Blaugrana. Přišli jsme na poslední chvíli, jelikož drtivá většina fanoušků, kteří stáli na lístky na futsal, vlastně vůbec na futsal jít nechtěla, ale mířili na Camp Nou tour či chtěli lístky na zítřejší zápas Barçy s Villarrealem. Stejně jako na letišti i zde nás tentokrát čekala detailní prohlídka, alespoň mne, jelikož jsem měl batoh, který jsem musel vyprázdnit. Dokonce jsem musel roztáhnout vlajku našeho fanklubu, aby mohl pořadatel zkontrolovat jaký nápis na vlajce je. Moc nadšeně se netvářil, ale nakonec mě pustil.

V Palau Blaugrana panovala klasicky úžasná atmosféra, hlavně díky skupině Dracs, ke které jsme se přidali. I když jsem měl pocit, že na tento zápas zůstalo „tvrdé jádro“ doma. Futsalisté vedeni Arim Santosem sestřelili Magna Navarra 6:2 a my jsme se po tomto famózním zápase mohli vydat do Botigy, která byla nedávno zrekonstruována a na fanoušky tak čeká o celé jedno patro suvenýrů více. Po nákupech jsme ještě před halou potkali hráče futsalu Gabriela a následně také Ariho, se kterým jsme se pozdravili a vyrazili směr Sagrada Familia. Z ostatních fanoušků před Botigou nepoznal Ariho vůbec nikdo a moc rád bych zažil situaci, kdy místo největší hvězdy futsalového týmu by se takto procházela největší hvězda týmu fotbalového, tedy Messi. Zřejmě by vzbudil větší zájem. Vedle Sagrady na nás překvapivě čekalo muzeum FC Barcelony a ještě větším překvapením bylo, že bylo zdarma. Samozřejmě se toto muzeum, nebo spíše výstava, nedala srovnávat s muzeem, které je přímo na Camp Nou, i tak tam ale byla spousta věcí k vidění a bylo to milé zpestření večera. Po prohlídce jsme obdivovali krásy Sagrady Familie, která sice má být dostavěna v roce 2026, ale bojím se, jestli se toho vůbec někdy dočkáme. 

Když návštěva Barcelony, tak i českého Pivobaru, a tak jsme zamířili do této malé hospůdky, která zrovna slavila své čtvrté narozeniny. Po cestě se Jura zeptal co znamená „que pasa“. Na katalánštinu se teprve chystám a tak jsem spíše tipl a odpověděl - „jak se máš“. Odpověd zněla - „no to nevím, když to ta baba říkala psovi“. Po jedné plzni jsme se vydali zpátky na byt, kde jsme s Estrellou v ruce debatovali u BarçaTV a pomalu se těšili na den D.

V neděli jsme vyrazili do přístavu, který považuju za jednu z nejhezčích částí Barcelony a kde je toho opravdu hodně k vidění. Podél přístavu jsme zamířili k pláži a následně se vydali opět ke Camp Nou, kde nás čekal další zápas, tentokrát basketbalového týmu. Hala byla téměř plná a atmosféra ještě lepší než na futsale. K Dracs se totiž přidala i skupina Sang Culé. Vyvěsili jsme vlajku fanklubu a mohli jsme si začít užívat zápas. Utkání nakonec i díky Tomáši Satoranskému skončilo drtivým vítězstvím 101:53. Byl to opravdový koncert, pod který se nejvíce podepsal Hezonja, který střílel trojky jako na běžícím páse. Konkrétně 8/8 a dal tak nádherný narozeninový dárek trénerovi Pascaulovi, který stál na lavičce basketbalistů už 300x. 

Po zápase jsme se šli klasicky vyfotit ke znaku klubu před kancelářemi, kde se fotí i všechny posily klubu a Suárez. Následně jsme měli domluvené setkání s Tomášem Satoranským, jediným českým zástupcem v FC Barceloně (když nepočítáme sporty na amatérské úrovni, ale o tom až za chvíli). Na hráče čekalo opravdu hodně fanoušků a tak se musel Tomáš nejprve „párkrát“ podepsat, než se k nám dostal. Udělali jsme momentku s fanklubovou vlajkou a vzhledem k počtu zájemců o podpis hlavně ze strany dětí jsme Tomáše dále nezdržovali. Ten se s námi rozloučil slovy: "Tak se mějte, mě tady teďka zabijou." Rád bych mu za toto setkání poděkoval a stejně tak Giannimu, který toto setkání domluvil.

Po cestě z Camp Nou jsme se rozdělili. Bendič, který zvolil cestu kolem hotelu Princesa Sofia byl tím šťastnějším. Zrovna totiž přijížděli hráči Villarealu a tak má fotku s bývalým hráčem Barçy Giovanim dos Santosem. Bendič to komentoval slovy: „Lidi řvali dos Santos - dos Santos, tak jsem se s ním blejskl.“ Na nás zbyla pouze fotka s klubovým autobusem Villarrealu, který již byl prázdný.

Před zápasem se Žlutou ponorkou ještě zbývalo dost času a tak jsme se vydali na Passeig de Grácia. Někteří z naší skupiny totiž byli v Barceloně poprvé a vidět domy Gaudího, tedy Casa Milà a Casa Batlló, je povinnost.

Po krátkém odpočinku a přípravě jsme vyrazili na zápas. Tentokrát již na ten nejdůležitější, tedy match FC Barcelony s Villarrealem CF. Nejprve jsme zamířili ke znaku našeho fanklubu, kde jsme udělali povinnou momentku a vyrazili jsme na naše místa. I když jsem věděl, kde místa jsou a za tímto účelem jsme je vybrali, i tak jsem byl překvapen, ohromen a nadšen. Místa byla hned vedle prezidentské lóže. První místo v lóži bylo od mého místa vzdálené necelý metr. Místa jsou to opravdu úžasná, dost blízko trávníku, ale zase ne moc, máte tak přehled o celé hře a není divu, že na místech na podobné úrovni sedí i prezident klubu. 

Udělali jsme pár fotek a nových profilek a šli vyvěsit vlajky, které opět při vstupu na stadion prošly detailní kontrolou. Nutno říct, že dost silně foukalo a tak nám to nějakou dobu trvalo. Když se nám první vlajka (česká) povedla pořádně připevnit, přišla jedna milá a sympatická slečna a řekla, že ji musíme sundat. Stačilo, aby nám to rovnou řekl jeden z pořadatelů, který nás celou dobu při připevňování vlajky sledoval, ale asi byla zábava nás pozorovat. 

Před začátkem zápasu se v lóži objevil jeden z týmů FC Barcelony - všichni stejně oblečení, v ruce pohár, ale nikoho z nich jsem nepoznával. Nebyli to tedy futsalisti, basketbalisti, ani hráči házené. Bavili jsme se  o blížícím se zápase a v tom nás jeden z týmu česky oslovil a zeptal se, odkud jsme. Byl to druhý český zástupce v FC Barcelona – Jakub Bauer, který Barçu reprezentuje v ledním hokeji. Ano, FC Barcelona má i sekci ledního hokeje. Není sice vedena jako profesionální týmy jako basketbal, futsal, házená a pozemní hokej, i tak je ale součástí našeho klubu.

Hráči zrovna vyhráli Copa del Rey a za odměnu navštívili prezidentskou lóži, na rozcvičku hráčů se dívali hned od trávníku a před začátkem zápasu nastoupili na hřiště, kde jim všichni fanoušci zatleskali. Nechci se sice nikoho dotknout, ale dost silně pochybuji, že zahraniční fanoušci vůbec vědí o profesionálních sekcích dalších sportů, natož o sekci ledního hokeje. Nebál bych se tvrdit, že o ni neví ani většina domácích culés, ale třeba se pletu.

Zápas se blížil a tak jsem ještě pro jistotu zkontroloval, jestli VIP sekce v tribuně není průchozí, že bych nějakou tu naši celebritu odchytil, ale bohužel nebyla. Usadili jsme se tak na svá místa a těšili se na utkání. Prezidentská lóže se pomalu plnila a tak pár metrů od nás seděla například ředitelka Pilar Guinovart, legendární Carles Rexach, prezident Bartomeu a další ředitelé a důležití zaměstnanci klubu. Z hráčů bohužel na prezidentskou lóži zavítal pouze Munir. Nejvíce mě tak mrzí, že pár týdnů před naší návštěvou odešel ze své pozice v klubu Carles Puyol, který by seděl jen asi 2 metry od nás. Na druhou stranu je to možná i dobře, kdo ví, co by mě napadlo a třeba by mě museli i vyvést :-). Ale třeba si to vynahradím v budoucnu, kdy bude Carles prezident klubu.

I když přes den bylo v Barceloně po celou dobu našeho pobytu nádherně, svítilo sluníčko a bylo přes 15 stupňů, po setmění už to taková sláva nebyla a během zápasu bylo jen pár stupňů  nad nulou. I to se podepsalo pod nízkou návštěvou, na stadion si našlo cestu pouze 60 tisíc diváků. Zápas to byl opravdu úžasný, i když po druhém obdrženém gólu jsme byli hodně nervózní, nakonec to ale po famózním výkonu dobře dopadlo. Hlavně po druhém a třetím vstřeleném gólu panovala na stadionu skvělá atmosféra a zápas jsme si opravdu užili. Skóre mohlo být i vyšší, ale to by na hrotu útoku nesměl hrát Suárez s číslem 80. Nakonec nastoupily do zápasu všechny letní posily kromě brankářské dvojky ter Stegena a Thomase Vermaelena s Douglasem, kteří jsou spíš poslední Zubiho vtípky, než posily mužstva. Místa hned vedle prezidentské lóže mají i další výhody, např. fakt, ze vidíte na obrazovky, které jsou dole v lóži umístěné a tak jsme si mohli zkontrolovat, jestli se opravdu jednalo o offside nebo jestli to měla být penalta. Na zápase vám totiž na velkých obrazovkách tyto záběry neukazují. 

Zápas jsme si vychutnali a po společné fotce jsme ještě chvíli čekali u VIP sekce, jestli náhodou někoho neodchytíme. Nikdo známý nebyl v dohledu a tak jsme pomalu zamířili zpět na byt, kde jsme vítězství decentně oslavili.

V pondělí vyrazili nováčci v BCN Jura a Petr alias Neymar na Camp Nou tour. Bohužel jim na naše karty nepřidělili slevu. Prý již jsou Penya karty staré a máme si je zajít vyměnit. Zřejmě paní pokladní neví jak to v našem klubu chodí a že Penya karty všem fanklubům chodí pouze jednou za rok a to na konci  února. Lukáš se vydal nakupovat do Futbolmanie  a já, Brian a Gianni jsme se vydali k Vítěznému oblouku a do Parc de la Ciutadella. Cestou jsme se ještě zastavili na trhu La Boqueria a u Font de Canaletes, kde se začínají slavit všechny získané trofeje FC Barcelony. 

V Parc de la Ciutadella se kromě krásne fontány nachází i Václav Havel´s Place. Návštěva tohoto místa byla pro Gianniho naprostá priorita. Ještě jsme omrkli katalánský Parlament a kolem barcelonské ZOO jsme se vydali k barcelonské katedrále. Bylo na výběr, jestli jít hlavní ulicí anebo se motat uličkami. Gianni byl samozřejmě pro své oblíbené uličky. Nejprve jsme se ocitli u barcelonského Muzea historie a následně u samotné katedrály, kde se dalo překvapivě jít zadarmo i dovnitř. Přes La Ramblu jsme zamířili na byt a pomalu začali balit. Blížil se čas odletu a neradi bychom dojeli na letiště na poslední chvíli - to není náš styl.

Na letišti jsme byli téměř dvě hodiny před odletem a tak došla řada i na kafíčko, které se v Auparku nestihlo. Botiga na letišti je hodně skromná a tak většina nakupovala spíše v Dutyfree. V Budapešti jsme byli něco málo po 19. hodině a tak předpokládaný příjezd do Brna byl kolem 23. hodiny, dojeli jsme však skoro ve dvě ráno.

Vzhledem k tomu, že jsme nakonec nedorazili k našemu vyhlédnutému parkovišti a parkovali přímo před terminálem, trošku jsme se obávali, jaká nakonec bude cena. Někdo dokonce zmínil, jestli náhodou nestojíme na prémiovém parkovišti, které by se za těch pár dní hodně  prodražilo. Vložili jsme tedy do automatu kartu a zobrazila se částka k zaplacení. Na displeji svítilo 19 000. Naštěstí to bylo 19 tisíc forintů, což je v pohodě a tak jsme mohli v klidu vyrazit domů. Nefungovala nám ale navigace, pořádných cedulí se člověk v Maďarsku taky nedočká, tudíž jsme opět byli v našem oblíbeném koridoru, bylo to velmi nepříjemné Déjà vu.

Pak jsme najednou sjeli, možná špatně odbočili a už se to s námi vezlo. Tušili jsme, že máme jet na silnici M3. Tušili jsme špatně. Možná to bude chtít do budoucna lepší přípravu a nespoléhat na moderní techniku.

Navigace byla zprovozněna, i když chvíli ještě byl přehozený jih a sever. Když nám to ukázalo kde jsme, nadšení jsme zrovna nebyli. Řešili jsme kudy dál a Jura se mezitím jednoho kamioňáka zeptal, jaká cesta by byla nejlepší. Prý by bylo nejrychlejší jet směrem na Zvolen a Banskou Bystricu. Gianni když slyšel o Banské Bystrici, vyletěl jak čertík z krabičky, že přece nepojedeme na Banskou Bystricu, to je přece totální hovadina. Nakonec jsme tím směrem stejně jet museli. „Trošku“ jsme si tedy zajeli špatným směrem a do Bratislavy jsme tak jeli přes malebné vesničky na hranicích Maďarska a Slovenska. Měst, vesnic a vesniček jsme viděli opravdu hodně. Například jsme viděli Retság, Borsosborbeny, Šahy, Vráble a přes Nitru jsme po R1 pokračovali až do Bratislavy. Byla to krásná poznávací cesta, ale myslím, že bych se bez ní v klidu obešel. I tak panovala v autě skvělá nálada, zajímalo by mě, jestli bylo takto veselo i ve druhém autě. Mimo jiné jsme vymýšleli název tohoto reportu a vzpomínali na všechny zážitky a hlášky, kterých bylo opravdu hodně. Ale bohužel většina se nedá moc dobře interpretovat, to se prostě musí zažít a být u toho. V Bratislavě jsme se rozloučili s Brianem, který přeskakoval plot na D1 vedle Auparku a málem si roztrhl kalhoty, a pokračovali do Brna. Vzhledem k pozdnímu návratu jsem využil pohostinnosti Gianniho v Křenovicích, kde se již konaly dva Velké letní srazy našeho fanklubu a domů jsem se vracel až na další den.

I když byla cesta tam i zpátky hodně komplikovaná a bylo to hodně nervů a stresu, celkově to byl úžasný výjezd, kdy nám vyšlo úplně vše. K dokonalosti tak chybělo jen o pár stupňů více během zápasu a Carles Puyol v prezidentské lóži.

Závěrem bych chtěl poděkovat Giannimu, že tento zápas vybral a zařídil letenky (a taky za nezapomenutelnou cestu na letiště), Brianovi za zařízení ubytování, obratnost se svým kapesníčkem (mapou), Valdovi za lístky a všem ostatním za účast na tomto perfektním výjezdu, snad si to zase brzy zopakujeme, tentokrát ale již určitě nepojedeme z Budapešti!

Visca el Barça i visca la nostra Penya!

 

Tomáš „Migueli“ Škurek

1.viceprezident

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues


Diskuze ke článku

Žádné diskuzní příspěvky. Buďte první!


Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit
Fanklubový eshop FC Barcelona