Ladislao Kubala

Toho Slunečného odpoledne 18. května 2002 povstalo patnáct tisíc lidí na stadionu Nou Camp a drželo minutu ticha za muže, na kterého nikdy nezapomenou. Legendární útočník Alfredo Di Stefano, soupeř z Realu Madrid, měl v očích slzy, Paco Gento se upřeně díval do nebe. Předchozího dne zemřel Ladislao Kubala, bylo mu 74 let.

Během podivuhodných jedenácti sezon odehrál za Barcelonu 329 zápasů a nastřílel 256 gólů. V našich srdcích zůstanete, Done Laszlo! Kluboví fanoušci ho zvolili nejlepším fotbalistou, který kdy nastupoval v dresu Barcelony. Stále je blízko svého milovaného klubu, rodina ho nechala pohřbít v Les Corts nedaleko Nou Campu.

Býval to nezastavitelný útočník, později vyhlášený trenér, ale především ctěný muž. Narodil se v Budapešti, v těle mu po otci kolovala slovenská krev. Jako kluk byl nespoutaný ďáblík, rodiče si s ním užili. Malý Ladislav chtěl boxovat, ale matka mu to zakázala, protože zahlédla, jak v jedné bitce dostal nakládačku od silnějšího soupeře. Proto se dal na fotbal a zažil mimořádnou kariéru. Po první světové válce hrával za Ferencváros Budapešť, později v ŠK Bratislava, AC Milán, Curychu nebo v kanadském Torontu. Juventus Turín za něj podruhé světové válce marně nabízel vzácných 80 tisíc dolarů. Konec kariéry prožil Kubala v milionářské kolumbijské lize. Zdaleka nejslavnější období však zažil v Barceloně. Misionář. Světoběžník. Dnes se zdá neuvěřitelné, že mohl reprezentovat tři národy, ale před padesáti lety to možné bylo. A tak Kubala šestkrát nastoupil za tehdejší Československo, třikrát za Maďarsko a osmnáctkrát za Španělsko.

V Československu si vzal pohledný mládenec dceru bývalého reprezentačního trenéra Ferdinanda Daučíka, ale než se ve čtyřiceti letech trochu usadil, vedl bohémský život. Hýřil penězi, chodil po večírcích, byl obletovanou celebritou. Někdy se čtyři dny neukázal doma? Po jednom takovém výletě po válce se zjistilo, že emigroval. Uchytil se v Barceloně, čtyřikrát jí pomohl k titulu a pětkrát k triumfu ve Španělském poháru. Byl to výjimečný útočník, rychlejší než ostatní, elegantní a atletický. Nebyl sobec, rád rozdával přihrávky, které vedly ke gólům. Mohlo ho hlídat milión obránců, ale on stejně dokázal přihrát do volného prostoru,? vzpomínal na něj spoluhráč ze španělského národního týmu Izidro Langara. V československé reprezentaci hrával například s fenomenálním Josefem Bicanem, který o něm později vyprávěl: 'Laco mě pozval do Barcelony, zařídil mi třeba audienci u krále Juna Carlose. Ale já mu povídám: Král tu bude ještě dlouho, chci si povídat s tebou.' O čtrnáct let starší Bican zemřel o pět měsíců dřív než Kubala.

Zatímco na Bicana se v Československu zapomínalo, protože komunistický režim výrazným sportovním hvězdám nepřál, Kubala se ve Španělsku zařadil do nejvyšších pater společenské smetánky. Jedenáct let trénoval národní tým, poté ho angažovaly například reprezentace Saúdské Arábie či Paraguaye. V roce 1999 ho Barcelona představila jako nejvýraznější osobnost klubové historie. Vyhrál před argentinským kouzelníkem Diegem Maradonou a nizozemským bohem Johanem Cruyffem. 'To je překvapení,' žasl Kubala. 'Jsem opravdu moc rád, že si mě příznivci Barcelony ještě dnes pamatují.' Poslední roky trpěl nedostatkem vápníku v krvi. Tři měsíce ležel těžce nemocný v nemocnici, pak vydechl naposledy. Psal se 17. květen 2002.

?Jako by zemřel někdo z rodiny,? smutnil Nicolau Casaus, čestný prezident Barcelony. Klubová vlajka byla spuštěna na půl žerdi. Mezinárodní fotbalová federace Kubalu o dva měsíce později odměnila in memoriam Řádem za zásluhy.

10. června 1927 - + 17. května 2002