KATALÁNSKÉ REFERENDUM: SEDM LET A TŘI TÝDNY

Více než 7 let již uplynulo od okamžiku, kdy španělský ústavní soud rozcupoval Katalánský autonomní statut (Estatut d'Autonomia de Catalunya). Po krátké pauze z roku 2011, způsobené vyvrcholením ekonomické krize v celém Španělsku, rezonuje katalánskou politikou jediné velké téma - touha po nezávislosti. Od roku 2012 se každé 11. září v Katalánsku pořádají milionové demonstrace za nezávislost a katalánští politici se během těchto šesti let o ni všemožně snaží. Byla tu snaha jednat s centrální vládou, byl tu dokonce i pokus o referendum (listopad 2014), nicméně faktem je, že oněch 7 let docházelo jen k malým krůčkům, nicméně celá záležitost jako taková mířila spíše do ztracena. S odchodem ekonomické krize přeci jen zastánci odtržení od Španělska přišli o své hlavní lákadlo - totiž nutnost ekonomické nezávislosti, neboť chceme-li či ne, vždy je to o penězích. Tuto větu si ostatně ještě několikrát v průběhu září zopakujeme.

 

Po nezdařeném pokusu o referendum v roce 2014 celá situace okolo katalánské nezávislosti přešla do jakéhosi stand by módu. Opětovné nastartování vášní vzbudilo až expresní přijetí dvou zákonů v katalánském parlamentu na počátku tohoto měsíce: 6. září byl schválen Zákon o referendu o nezávislosti (Llei del referèndum d'autodeterminació) a o dva dny později i tzv. Přechodný zákon (Llei de transitorietat jurídica i fundacional de la república), který řeší směřování Katalánska v případě kladného výsledku referenda. Jinými slovy, během několika dní si poslanecká většina v katalánském parlamentu schválila nejprve zákon o vyhlášení referenda o nezávislosti a následně i jakousi přechodnou ústavu, kterou by se Katalánsko v případě vyhlášení samostatnosti řídilo. Oběma zákonům se budeme ještě v některém z budoucích článků věnovat. Každopádně právě tyto události odstartovaly tři bouřlivé týdny, jež by měly vyvrcholit 1. října 2017 oním vytouženým referendem.

 

Od té doby každým dnem a někdy i každou hodinou roste napětí mezi oběma stranami. Oba zákony byly expresně zablokovány španělským ústavním soudem, což je de facto situace, v níž se už Katalánsko ocitlo v roce 2014. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že tehdy zkrátka politická vůle na katalánské straně ještě nebyla tak silná. Ale tentokrát se zdá, že současná katalánská politická reprezentace je připravena záležitost dotáhnout do konce. Nebo alespoň maximálně otestovat, do jakých výšin lze celý konflikt vyhrotit, a tak jednoduše pokračují dál. 11. září ostatně opět pocítili i podporu z lidu, když už pošesté v řadě do ulic vyšlo milion Katalánců, aby si nenásilně řeklo o nezávislost. Od té chvíle pak už každý den přináší něco nového a napětí se postupně zvyšuje.

 

Španělská vláda chce referendu zabránit všemi obvyklými prostředky, neboť ani na okamžik nepřipustí uspořádání "legálního" referenda po vzoru těch, která proběhla v Kanadě či Velké Británii (a která mimochodem vždy dopadla dobře pro centrální vládu). Na druhou stranu je to docela pochopitelné. Současná španělská vláda by totiž jen těžko dokázala přesvědčit většinu obyvatel Katalánska, aby hlasovali pro setrvání. Lidová strana (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem je u vlády již od konce roku 2011 a za celou tu dobu udělala pro Katalánsko opravdu žalostně málo. Vlastně se jí povedlo jediné - svou politikou vyrobila zdaleka nejvíc zastánců nezávislosti. Politicky tedy onen problém Rajoy řešit neumí, naštěstí má k dispozici vyvinutý justiční aparát. Jak upozorňuje celá řada politologů, španělská justice je na evropské poměry až příliš provázaná s politikou, a to zejména v posledních 15-20 letech. Zejména španělský ústavní soud se v posledních letech stal prodlouženou rukou PP, nicméně zejména v otázce Katalánska se pilně snaží i další součásti justičního systému (např. vymýšlení korupčních kauz proti katalánským politikům - viz Xavier Trias apod.).

Aktuálně tak španělský stát využívá všemožných prostředků k tomu, aby uspořádání referenda zabránil. Klasické zastrašování katalánských politiků a zaměstnanců samosprávy je už takovou klasikou. Před pár dny kupříkladu v rozhovoru pro deník El Mundo prohlásil španělský vrchní státní zástupce José Manuel Maza, že "prozatím je třeba postupovat obezřetně, ale 1. října už se musí zasáhnout". Přiznal také, že katalánského premiéra odvolat nemohou, nicméně nevyloučil jeho možné zatčení. Na závěr rozhovoru si dokonce posteskl, že dokud se katalánská strana nedopustí násilného jednání, hrozí jim podle současného práva příliš nízké postihy. Zoufalými pokusy o autoritativní přístup k celému konfliktu jsou i další přehnané reakce, které ve jménu ústavy docela solidně popírají svobodu vyjadřování či svobodu tisku. V posledních dnech se španělská policie Guardia Civil doslova chlubí, kolik propagačních materiálů a letáků k plánovanému referendu se jí podařilo zkonfiskovat (do dnešního dne to bude již ke dvěma milionům!) v různých tiskárnách po celém Katalánsku. Velkou ofenzivu podnikl španělský stát i na internetu, kde opět pod mantrou protiústavnosti nutí internetové providery k vypínání či blokování stránek, které katalánská vláda připravila v rámci informační kampaně o referendu (kvůli častému blokování stránek nakonec kat. vláda zřídila twitterový účet, kde se objevují veškeré španělskou vládou cenzurované odkazy).

Podobný tlak vyvíjí Španělsko i na katalánská média. Zákaz vysílat reklamní spoty k referendu by se v rámci logiky věci dal pochopit, ale neoficiální domluva, aby média o referendu vůbec neinformovala, to už zavání totalitarismem. Samostatnou kapitolou bude i pozice katalánské autonomní policie (Mossos d'Esquadra), které španělská vláda může nařídit zabránit referendu silou (zatýkání, odebírání uren, zavírání volebních prostor,...), nicméně na druhou stranu se čeká, že Mossos zůstanou loajální katalánské vládě. Pro jistotu tedy ta španělská posiluje v Katalánsku přítomnost Guardia Civil. Případně jsou tu i mnohem prozaičtější metody, jak referendu zabránit - kupříkladu odpojit volební prostory od elektřiny apod. To vše je v moci španělské vlády a je pochopitelné, že ta svých možností využije, neboť taktéž začíná cítit, že po sedmi letech nečinnosti by se během těchto tří týdnů skutečně mohlo rozhodnout. Nejjistější tedy je referendu zabránit, nedovolit, aby 1. října Katalánci hlasovali. Faktem totiž je, že s každým dalším týdnem rostou směrem ke katalánskému referendu sympatie na mezinárodní scéně. Žádný odborník na dané téma si samozřejmě už několik let netroufá odhadovat, jak to všechno dopadne, avšak pokud se tentokrát katalánské vládě podaří referendum dotáhnout do konce (i když ho Španělsko bude stále považovat za nelegální, ale nedokáže mu fyzicky zabránit), nebude mít pak z mezinárodního pohledu vůbec špatnou pozici v případě úspěchu.

Ona definice úspěchu referenda je jedním z klíčových (avšak nejméně jasných) faktorů dalšího vývoje katalánské telenovely. V případě, že se 1. října Katalánci opravdu budou moci ke své budoucnosti vyjádřit v referendu, poměrně zásadní by mohla být míra participace. Podle dosavadních průzkumů by k referendu dorazilo až 60 % obyvatel, což by nakonec znamenalo relativně jistý úspěch hlasujících pro nezávislost. Dá se očekávat, že velká část občanů nepřejících si odtržení od Španělska zůstane doma, zatímco naprosto klíčovou záležitostí bude schopnost dostat k urnám skupinu lidí, kteří si přejí referendum, ale nejsou zrovna naklonění nezávislosti (typicky voliči CSQP a v menší míře PSC). Těch je oproti jasným zastáncům nezávislosti méně, ale právě dostatek na to, aby referendu dodali potřebnou minimálně nadpoloviční účast. Pouze v takovém případě by totiž zbytek světa mohl brát katalánskou vůli vážně, ale mluvíme tu skutečně o výrazné většině (ideálně nad 60-65 %), neboť ani 50% účast by nezaručila možnost různých interpretací a zpochybňování výsledků. Naopak pokud by se z plánovaného referenda stala i výsledkově spíše kopie hlasování z listopadu 2014 (takřka 81 % pro nezávislost, avšak účast necelých 40 %), zůstávali bychom stále v našem zmiňovaném stand by módu.

Máme před sebou ještě dva ze tří možná nejdůležitějších týdnů katalánské historie. A může se stát cokoliv, přičemž pravděpodobně ani jedna ze zúčastněných stran sama neví, kam až celá situace dojde, do jakých výšin může vygradovat. Zatím vidíme na obou stranách odhodlání stát si na svém, proto bude jistě zajímavé sledovat, co nám následující dva týdny přinesou. Uskuteční se referendum? A pokud ano, dorazí k němu skutečně většina oprávněných voličů? Vyjádří se tato většina pro nezávislost nebo (překvapivě) proti ní? A i když se toto všechno podaří, bude mít katalánská vláda dostatek odhodlání následně postupovat podle zákonů odhlasovaných v katalánském parlamentu? Vyhlásí nezávislost? Nebo pod tlakem událostí a výsledků referenda konečně dojde k jednání mezi oběma vládami? A tisíce podobných otázek bychom si mohli položit, avšak odpovědi na ně budeme nejspíš postupně získávat až na konci tohoto měsíce či spíš na počátku toho následujícího.