CoolCamp

KATALÁNSKO A BARCELONA – PŘEHLED

KATALÁNSKO A BARCELONA – PŘEHLED

Katalánsko, historické území a jedno ze 17 autonomních společenství, tzv. „comunitat autonoma“ na severovýchodě Španělska, sousedí na severní hranici s Francií a Andorrou, jižní s autonomním společenstvím Valencií, západní s autonomním společenstvím Aragonií a východní hranici tvoří Středozemní moře. S rozlohou 32 114 km2 (6,3% území) se jedná o šesté největší autonomní společenství Španělska, s téměř 7 000 000 obyvatel však o druhé nejlidnatější (součet obyvatel z roku 2005). Hustota zalidnění je 218 obyvatel na km2. Území je rozčleněno do čtyř provincií, pojmenovaných po hlavních městech; Barcelona, Lérida, Gerona a Tarragona.
Hlavním, největším, nejvýznamnějším a nejznámějším městem Katalánska je Barcelona. Dalšími velkými sídly jsou Tortosa, ležící v deltě významné španělské řeky Ebro, a Tarragona – starobylé sídliště Římanů, dnes průmyslové centrum.

Katalánsko se vyznačuje poměrně rozsáhlou členitostí krajiny. Na severu vystupují k obloze vysoké Pyreneje, zatímco se na západě území rozkládá široká nížina v okolí delty řeky Ebro. Dalším pohořím, kopírujícím nehluboko ve vnitrozemí tvar 580 km dlouhých pobřežních oblastí Costa Dorada, Costa del Maresme a Costa Brava („Divoké pobřeží“ – střídají se zde strmé skalní útesy s písečnými plážemi – obraz typický pro celé pobřeží Katalánska), se jmenuje Cordillera Costero – Catalana. Nejvyšší horou Katalánska je s 3141 m.n.m. Pica d'Estats. Krom již několikrát zmiňované Ebry patří k dalším významným řekám její přítoky Noguera, Segre a Valira, dále pak Llobregat a Ter. Vzhledem k rozmanitosti území se v Katalánsku nalézá velké množství přírodních a nerostných zdrojů.

Historické území Katalánska se vyvíjelo již od dob Starověku, když v místech dnešních měst Barcelony a Tarragony vybudovali svá sídliště nejdříve řečtí a kartáginští obchodníci a vojáci. Jeden z nich, generál Hamilkare Karkase, založil ve 3. st. př. Kr. město Barcino – tedy dnešní Barcelonu. Hlavním městem však původně bylo Tarraco, dnešní Tarragona. Antičtí osadníci tak pomalu zatlačovali původní obyvatelstvo; Kelty, kteří na Pyrenejský poloostrov přišli v 7. st. př. Kr. Po porážce Hanibala se vlády nad nerosty oplývajícím územím ujali Římané. Během svého pobytu vybudovali širokou síť silnic a vodovodů v čele s překrásnými akvadukty (ruiny některých z nich se zachovaly až do dnes). Po pádu západořímské říše (476) došlo k invazi germánských kmenů, zvláště pak Vizigótů, jež byli obráceni na křesťanskou víru, tak typickou pro celý region i dnes.

Roku 711 však do Španělska vtrhli muslimové. Katalánsko si nakonec podrobil maurský vojevůdce Almanazor, ovšem jen na chvíli; nedlouho po dobití Barcelony celé území osvobodil císař Karel Veliký. Katalánsko se tak v 9. stol. stalo nezávislým královstvím. Právě z tohoto století máme například zmínky o Wilfredu el Pelovi („Pelo“ – „Vlasatý“), prvním hraběti z Barcelony. Muslimské nebezpečí však přetrvávalo i nadále. Katalánci byli nuceni bránit se několika útokům córdobského emirátu, což vedlo nakonec ke spojení s královstvím Aragonským (barcelonský hrabě Ramón Berenguer IV. se oženil s princeznou Petronilou, jejíž otec byl aragonský král Ramiro – Barcelona se totiž ve středověku vyvinula na hlavní město Katalánska, po tomto sňatku byla povýšena na hlavní město celého aragonsko-katalánského království). Nástupce krále Ramóna, Jaime I. Dobyvatel, pak připojil Valencii a Baleárské ostrovy. Katalánsko se tak stalo jednou z hlavních mocností Pyrenejského poloostrova, Barcelona byla významným obchodním centrem. Roku 1469 však pojal Ferdinand Aragonský za ženu Isabelu Kastilskou, a Katalánsko se stalo součástí nově sjednoceného Španělska.

V 16. stol. se hlavní město přesouvá do Madridu a Kataláncům nastává několik set let trvající období temna, kdy podobně jako lidé zemí Koruny české vzdorovali centralizované moci (nejdříve Habsburků, poté Bourbonů) a snažili se udržet vlastní národní identitu. V roce 1640 Katalánsko spolu s Portugalskem povstalo (Portugalci si nakonec v roce 1688 vydobyli na rozdíl od svých východopobřežních protějšků nezávislost). Zásadní zlom přišel až v 19. stol. spolu s rozvojem průmyslu. Ne nadarmo se Katalánsku říká „Lokomotiva Španělska“. V letech 1888 – 1929 tady proběhla tzv. "renaixenca," katalánsko-barcelonské národní obrození, jež vyvrcholilo roku 1931 vyhlášením Katalánské republiky. Ta se však stala o pět let později trnem v oku fašistickému diktátoru Francovi, jež nakonec v počátku 2.sv. války dobyl Barcelonu. Katalánský prezident Lluís Companys utekl do francouzského exilu, kde však byl zatčen Hitlerovým gestapem a předán Frankovi, který již v roce 1940 dohlédl na Companysovu popravu. Nadcházející období se neslo ve znamení tvrdých protikatalánských represí.

Katalánský lid však útlak přestál s hrdě vztyčenou hlavou; dá se říci, že Francova snaha o zničení katalánské národnosti vedla paradoxně k jejímu posílení. Po diktátorově smrti v roce 1975 se stalo Španělsko opět královstvím. Katalánsko získalo autonomii v roce 1977 (v roce 1980 byla zvolena první katalánská vláda se sídlem v hlavním městě Barceloně), v roce 2006 byla nezávislost na neoblíbeném Madridu ještě zvýšena – vláda („Generalitat de Catalunya“), jež stojí spolu s prezidentem v čele země, může sama hospodařit s daněmi či udělovat pracovní povolení (Pro větší autonomii hlasovalo 75% obyvatel!). Obyvatelé Španělska s tímto krokem nesouhlasili. Katalánci od roku 2006 platí méně peněz do španělského rozpočtu – s nejvýkonnější ekonomikou totiž nechtěli doplácet na chudší zbytek Španělska. Část daní, vybraných v tomto regionu, v něm tedy zůstává - včetně vlastní finanční správy. Katalánsko má nezávislé soudnictví, vláda rozhoduje například o imigrační politice. Součástí neoficiální „ústavy“ je také jazyk; Katalánština, jež se učí spolu se Španělštinou již od základních škol, je však upřednostňována na úřadech i v médiích. Hymna regionu se jmenuje „Els Segadors“ („Sekačky“).

Dalším významným mezníkem v historii země se staly barcelonské olympijské hry z roku 1992. Přinesly totiž výrazné zlepšení životních podmínek nejen barceloňanům, ale celému regionu; přes infrastrukturu, služby, až po několikanásobný růst turistického ruchu (Katalánsko se totiž díky úspěšným OH zapsalo do podvědomí Evropy) – např. pobřeží Costa Brava je v posledních letech turisticky nejnavštěvovanější oblastí Španělska.

Jak jsme již zmínili, Katalánsko je nazýváno „Lokomotivou Španělska“ – žádné z dalších 17-ti autonomních společenství není tak ekonomicky výdělečné. V oblasti se již od konce 19.stol. výrazně rozvíjí průmysl, významnou úlohu hraje též zemědělství a od 90-tých let i explozivně rostoucí terciární sektor služeb v čele s cestovním ruchem.

Klíčovými odvětvími jsou automobilová výroba (automobilka Seat, patřící koncernu Volkswagen), výzkum a elektrotechnika, pěstovaní vína (díky rozličným přírodním podmínkám jsou katalánská vína oblíbená pro svoji netradiční chuť, region je znám moderními technologickými postupy při pěstování a zpracovávání révy), citrusových plodů, olivového oleje, rybolov, v deltě Ebru se rozkládají rozlehlá rýžová pole.

Drtivou většinu obyvatelstva tvoří Katalánci, dále pak Španělé a přistěhovalci z Evropy a severní Afriky, východní Asie či Jižní Ameriky – v Barceloně se dokonce nachází Barri Xinés - tedy Čínská čtvrť. Obyvatelé si však úzkostlivě střeží své původní historické zvyky a tradice, a to především v podobě festivalů. Jedním z nejznámějších je tzv. „Correfosc,“ kde ďáblové tančí s ohněm (ďábel zde není vnímám negativně – ztělesňuje čilost a veselí). Světově proslulou akcí je „Castelleres colles,“ stavění věží z lidí, rozšířené v oblasti okolo Tarragony, či karneval „Vilanova i la Geltrú.“ Národním tancem je fyzicky náročný Sardanes, tančící se v kruhu. Významným symbolem Katalánska, jeho myšlení a hodnot se stal fotbalový klub FC Barcelona (s turisty hojně navštěvovaným stadionem Nou Camp).

Jak jste se již mohli dočíst v úvodu, Barcelona, hlavní město Katalánska, byla osídlena ve starověku - přibližně v roce 300. př. Kr. kartáginský generál Hamilkare Karkase položil základy města Barcino, z kterého se během historie vyvinula do dnešní podoby Barcelona. S 1,5 milióny obyvatel (v aglomeraci téměř 3 milióny obyvatel) se jedná o druhé největší sídlo Španělska.

Bohatá a dlouhá historie Barceloně propůjčuje typický, nezaměnitelný kolorit, dokreslený památkami a architektonickými skvosty moderní doby.

Snad nejzářivějším symbolem města se staly památky Antonia Gaudího i Corneta, významného představitele secese, který tvořil tvář Barcelony na přelomu 19. a 20. století. Jeho stavby mísí přírodní motivy, pyrenejský orient a modernismus, to vše zpestřené nespočtem jasných barev. Není divu, že hned několik jeho staveb se nachází na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Řeč je především o chrámu La Sagrada Familia (Svatá rodina). Jeho stavba započala již v roce 1884 a neskončila do dnes (práce se financují pouze z dobrovolných příspěvků /podobně jako Národní divadlo v Praze/ a proto postupují pomalu). Ačkoliv tedy chrám není zdaleka dokončen, jedná se o jednu z nejpůsobivějších památek křesťanského světa. Stavbě stále chybí hlavní kupole a nejvyšší věž, nicméně dokončena byla obě dvě průčelí - každé z nich má po čtyřech věžích, ale jinak se od sebe liší. Především výzdobou téměř kubistickými náboženskými sochami. Z věží, přístupných turistům, se můžete těšit dokonalému výhledu na celou Barcelonu. Chrámu by mělo přibýt ještě jedno průčelí s dalšími čtyřmi věžemi (dohromady tedy 12 věží po obvodu stavby, symbolizujících 12 apoštolů, a pak hlavní, třináctá věž - Ježíš Kristus). Gaudí vložil do katedrály La Sagrada Familia celou svoji tvůrčí sílu, stavba se měla stát vrcholem jeho díla, nicméně vše zkomplikovala architektova předčasná tragická smrt (v roce 1926 bohémského umělce přejela tramvaj).
Dalším z Gaudího proslulých děl je Casa Mila, přezdívaný La Pedrera (UNESCO). Ten naleznete na křižovatce ulic Passeig de Gracia a Carrer de Provenca. Více než činžák však tento rohový dům připomíná přirodní skalní útvar, za výjimečnou se považuje zcela hladká, přitom ladná fasáda. Na střechu Gaudí zakomponoval systém věžiček a komínů, podobných zvonicím, dračím hlavám nebo helmicím rytířů.
Patrně nejpůsobivější Gaudího domem je ale Casa Batlló, stojící na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními díly dobových autorů. Právě na tomto místě Gaudí dovedl k vrcholu svoji organickou architekturu, když téměř každý prvek napodobuje nějakou součást živé přírody. Střechu s keramickými šupinami pojal jako zprohýbaný hřbet prehistorického ještěra, schodiště jako páteř, lustr jako obrovskou lasturu, krb jako vnitřní dutinu, zábradlí balkónů jako ozubená rybí ústa, to vše v barevných mozaikách glazovaných kachlů, střepů a lakovaného dřeva. Na střeše jako komíny hrozí opět Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky.
Zapomenout také nesmíme na Parc Güell, který se nachází v kopci poměrně daleko severně od centra. Po parku jsou rozesety drobné Gaudího dílka, barevné a originální pohádkové domečky. Architekt zde také využívá terén kopce ke stavbě krásných kamenných podloubí, malých kolonád a chodníčků. Hlavním prostorem parku jsou pak schody, vedoucí od hlavní brány, s ještěrem chrlícím vodu, kolonáda se sloupy, připomínajícími tvarem kmeny stromů, a hlavní vyhlídka s linií sedátek vykládaných keramickými mozaikami roztodivných vzorů a barev. V centru parku se nachází Gaudího museum.

Ovšem nejen tento katalánský architekt určoval svým dílem ráz města. Doslova za tepnu Barcelony můžeme označit světoznámý bulvár La Rambla, který se táhne od samotného mořského pobřeží přes staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic a arabskou čtvrť El Raval až po náměstí Plaza de Catalunya. La Rambla je místem, kde najdete největší koncentraci kaváren, turistů, restaurací, La Rambla je místem, které žije 24 hodin denně. Vždycky je se na co dívat - na každém kroku potkáte nejrůznější umělce - živé sochy, pouliční hudebníky (houslisty, harmonikáře nebo celé jazzové kapely), můžete se kochat uměním žongléřů nebo breakdancovou show.

Náměstí Plaza de Catalunya (s fontánami) je pravým centrem města - kříží se zde trasy metra, vlaků, zde nejčastěji vykládají turistické autobusy své zákazníky. Jako zajímavost můžeme určitě zmínit Hard Rock Café. Jedná se o unikátní hudební klub a kavárnu s fantastickým interiérem. Na kávů se zde vyplňuje waiting list a stojí v sezóně fronta.

Západně od proslulé La Rambla najde pozorný turista islámskou čtvrť El Raval, kterou okamžitě poznáte změnou atmosféry a charakteru ulic, které spolu se šaty obyvatel potěmňují. Návštěva této čtvrti však může být také adrenalinovým zážitkem - především pro ženy a dívky, které se do El Raval vydají po desáté hodine večerní s hlubokým výstřihem nebo krátkou sukní. Přes den se zde však návštěvníci Barcelony nemají čeho obávat a mohou se tak podívat například na románský kostelíček Sant Pau.

Přímo magickým místem je Barri Gotic (gotická čtvrť, ohraničená římskými hradbami), rozpínající se východně od La Rambla. Jedná se o celosvětově unikání místo - stačí se pouze procházet místními ulicemi, aby jste se pomyslně přenesli v čase do středověku. Krásné staré domy a kamenné městské paláce, prastaré kostely, kaple, nádvoří, uzounké klikaté uličky, obchůdky, kavárničky a pouliční hráči středověké hudby – to vše je gotická čtvrť. Na místním náměstí Placa del Rei stojí muzeum historie města, v jehož podzemí zle spatřit ještě stavby z římské doby (pozůstatky lázní s bazénem, byly tu nalezeny i vodní kanály a amfory). Na Placa del Rei stojí také Palau del Lloctinent, palác místokrále z 16. století, ve kterém je dnes umístěn Archív Koruny Aragonské. Mezi nejkrásnější ulice čtvrti patří Carrer Montcada, kde se nachází historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes. Za zmínku stojí i blízká bazilika Església del Pí. Na náměstí Plaça Sant Jaume pak najdemeCasa de la Ciutat, středověkou radnici. Jako by v ústraní stojí překrásný kostel Santa Ana. Jeho stavba trvala dvě století a je charakteristická tím, že zachycuje přechod od románského stylu ke gotické architektuře. Za nejdokonalejší ukázku katalánské gotiky je považován chrám Santa María del Mar. Čtvrti však dominuje úchvatná katedrála Svaté Eulálie.

Městem ve městě je velký barcelonský přístav. Procházka po náběřeží za nočního osvětlení zůstává krásným zážitkem po dlouhou dobu. Právě zde stojí 68 metrů vysoký podstavec se sochou Kryštofa Kolumba, od kterého se pne do srdce Barcelony La Rambla. V oblasti přístaviště se pak nachází jedno z největších Akvárií na světě, přístupné přes moderní pěší mostRambla de mar. Expozice samotná nabízí hlavní tunele pod vodou, dlouhý 80 metrů, a chlubí se počtem přes 11000 mořských živočichů v šesti milionech litrů vody.

Kousek od vítězného oblouku Arc de Triomf naleznete - jako v každém správném velkoměstě - ZOO. Za novodobou dominantu města můžeme považovat mrakodrap Torre Agbar, který stojí za shlédnutí zvlášť v noci, kdy je budova působivě nasvícena. A nebyli bychom na Pyrenejském poloostrově, kdybychom zde nenašli prostor na býčí zápasy, corridu. Místní prastará, orientálně laděná aréna, nabízí pravidelná představení. Městskou čtvrtí Ribera pak vede ulice Montcada. Existovala již ve 12. století a bydlely v ní nejmocnější šlechtické rodiny města. V palácích Palau Aguilar a Palau del Baró de Castellet (15. století) leží Picassovo muzeum. V barokním paláciDalmases (17. století) se dochovala gotická kaple. Za návštěvu stojí i barokní kostel La Mercé.

Pokud hovoříme o Barceloně, nesmíme zapomenout zmínit kopec Montujic, tyčící se nad městem ve výšce 173 metrů na západ od centra a La Rambly. Zajímavostí kopce je vyhlídková lanovka, která návštěvníky doveze (v doslova závratné výšce) až na Torre Jaume, věž na pobřeží. O něco výše od lanovky naleznete starobylou pevnost - kostel s vojenským museem, dále botanickou zahradu nebo Olympijský stadion. Na severovýchodním svahu Montujice můžete navštívit pavilón Fundació Joan Miró, krásné Řecké divadlo, Archeologické museum, skvostné zahrady Joan Maragall, středověkou španělskou vesnici Poble Espanyol a Národní katalánské museum. Odtud se táhne široký bulvár, lemovaný veletržními pavilony, na Španělské náměstí – Placa Espanya. Za shlédnutí dozajista stojí i fontána Montjuic (postavena při příležitosti světové výstavy Expo v Barceloně v roce 1929), která nabídne hru světla, hudby a vody, to vše prostoupeno tisíci barvami.

Na závěr popisu Barcelony, jednoho z nekrásnějších evropských měst, mi dovolte zmínit středověkou loděnici Les Drassanes, ležící nedaleko přístavu, vybudovanou ve 14. století. Jedná se o největší a nejzachovalejší zařízení tohoto druhu.


Zdroje: fcbarcelona.cz

Diskuze ke článku

Žádné diskuzní příspěvky. Buďte první!


Přidat komentář

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit
Fan-Shop